28. února 2016

Budiž světlo!



V poslední době se na titulky našich novin dostala světelná záplava z polských skleníků v Bogatynii. Protože to není tak daleko od našeho kousku Lužických hor, stojí to za malou úvahu.
Sice asi všichni čtenáři vědí "o co jde " (v newspeaku - vo co gou"), ale krátké shrnutí mi snad odpustíte.
U polské elektrárny Turow byly již dlouho skleníky, vytápěné odpadovým teplem elektrárny. Ovšem v současnosti zahájil provoz první skleník a rozloze deset hektarů (ve finále jich tam má stát deset). Firma Citronex  tam pěstuje rajčata a aby jejich růst urychlila (bez použití chemikálií - ale se stejným efektem) svítí jim v noci.  Pro Poláky je to výborná investice (ve skleníku je zaměstnána stovka pracujících), která má vytlačit z trhu dovozy z cizích zemí.
Světlo je ovšem viditelné ze značných dálek a ozařuje sloupy páry z chladicích věží elektrárny (viz obrázek).
Před lety se diskutovalo o "svícení Pánu Bohu do oken" a nové typy pouličních světel se upravovaly tak, aby světelné paprsky mířily k zemi a nikoliv nahoru.  V roce 2009 byla vyhlášena sousedící oblast Jizerských hor za oblast tmavé oblohy a to jako první v Evropě (to umožňuje lepší pozorování hvězd na noční obloze - jistě si uvědomíte, že v Praze je vidět na noční obloze jen několik nejjasnějších hvězd, kdežto na chalupě při bezměsíčné noci vidíme stovky hvězd i pás Mléčné dráhy). To ovšem Poláky nezajímalo, protože i když v řadě států (např. v některých regiónech Itálie) jsou zákony na ochranu před "světelným znečištěním", tak u nás ani v Polsku takový zákon není. Kromě hvězdářů jsou ovšem znepokojeni i zoologové a dokonce i psychiatři., protože narušení tmy v noci mate ptáky a může lidem způsobovat psychické poruchy.


Nejvíce jsou pobouřeni obyvatelé blízkých německých vesnic a u nás obyvatelé Hrádku nad Nisou a Frýdlantska.  Podle tisku se problémem zabývají už i naše státní orgány.


Sledoval jsem situaci z Trávníka.  Protože nás chrání hraniční hory kolem Hvozdu, přímé světlo od nás nevidíme, ale pokud jsou na obloze relativně nízké mraky (což o víkendu bylo), je dobře viditelná ozářená spodní základna mraků, takže jsou výrazně světlé. Ovšem  pokud pojedete večer na chalupu přes Jablonné, tak ozáření uvidíte velmi dobře.
Ale může to mít i humorné důsledky. Na Frýdlantsku prý straší děti, že se v Polsku otevřela "díra do pekla". No a může to mít i příznivý vliv na produkci známé továrny a gumové zboží v Hrádku, protože co mají lidi dělat, když v noci nemohou spát?

18. února 2016

Co najdete na katastrální mapě



Leckdy se zajímáme, komu že patří ten zarostlý kus louky s náletem keřů a stromů, o který se evidentně nikdo nestará. Proto hledáme v Katastru nemovitostí.

Katastrem se rozumí soubor údajů o nemovitostech v České republice, zahrnující jejich soupis a popis a hlavně jejich geometrické a polohové určení. Výše zmíněné údaje zahrnují i souhrn vlastnických a jiných věcných práv. K tomu je dobré znát několik definic.



Katastrální mapa je polohopisná mapa velkého měřítka. Znázorňuje katastrální území a pozemky a stavby, které jsou předmětem evidence v katastru nemovitostí. Pozemky se v katastrální mapě zobrazují svými hranicemi, označují se parcelními čísly a značkami druhů pozemků; stavby se zobrazují průmětem svého vnějšího obvodu.

Katastrální území je technická jednotka. Představuje ji místopisně uzavřený soubor nemovitostí Tento soubor je obsažen v katastru pod určitým názvem. V našem okolí je řada katastrálních území (Trávník u Cvikova, Naděje, Mařenice, Cvikov ...).

Nemovitosti definuje ustanovení občanského zákoníku jako pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.

            Stavbou podle ustanovení stavebního zákona jsou veškerá stavební díla, vznikající stavební či montážní technologií, bez ohledu na jejich stavebně technické provedení.

            Pozemek je částí zemského povrchu, oddělenou od sousedních částí svou hranicí.

            Parcelou je nazýván takový pozemek, který je geometricky a polohově určen, zobrazen v katastrální mapě a označen parcelním číslem. Jedná se o obraz pozemku v mapě. Pozemky zastavěné nebo určené pro výstavbu budov se označují jako parcely stavební.

            Výpis z katastru nemovitostí zahrnuje informace katastru nemovitostí o nemovitostech a jednotkách,  o jejich vlastníku, případně jiném oprávněném subjektu, o právních vztazích nebo dalších právech, omezeních, poznámkách a skutečnostech, které se vztahují k právům souvisejícím s nemovitostmi nebo s jednotkami. Pokud u parcely probíhají nějaké změny v právních vztazích, je to ve výpisu označeno tak zvanou plombou.

Evidence katastru nemovitostí zahrnuje:

·       - pozemky v podobě parcel,

·     - budovy spojené se zemí pevným základem, a to budovy, kterým se přiděluje popisné nebo evidenční číslo, budovy, kterým se popisné číslo nebo evidenční číslo nepřiděluje,

·      - byty a nebytové prostory v případě osobního vlastnictví,

·      - rozestavěné budovy nebo byty a nebytové prostory, které budou podléhat evidenci

·      - stavby spojené se zemí pevným základem, u nichž to stanoví zvláštní předpis.



Mezi údaje o pozemcích patří: název katastrálního území, adresa katastrálního území, parcelní číslo pozemku, číslo popisné budovy nebo části budovy, která se na pozemku nachází. Údaje musí být nezáměné. Někde se setkáme i s úpravou, kdy stavební a pozemkové parcely jsou číslovány v separátních číselných řadách.



Je dobré si čas od času údaje v katastru ověřovat, protože prý byly zaznamenány podvody, kdy byly na katastrální úřad podstrčeny falešné dokumenty a následně došlo k podvodnému přepisu vlastnictví. Nedávno byl proto změně zákon a o vložení plomby na parcelu musí úřad stávajícího vlastníka vyrozumět.

Častým problémem je nepřesnost hranic parcel. Pokud není provedena digitalizace, je podkladem katastrální mapy  zaměření pozemků, provedené ještě za císaře pána, a to je s ohledem na tehdejší technické možnosti nepřesné. Proto se stává, že požádáme-li o vyznačení hranic pozemků v terénu (což geometr dělá přesně podle nepřesné katastrální mapy), zjistíme, že hranice je vtřeba yznačena v polovině cesty kolem plotu. Doporučuje se, aby při vytyčování hranic byli přítomni vlastníci sousedních parcel a geometrovi definovali hranici, kterou oba uznávají. Mimochodem ani nedávná digitalizace v naší oblasti neprobíhala jako nové měření v terénu, ale jen jako počítačové převedení původní katastrální mapy do digitálního záznamu. Pak ovšem původní nepřesnosti zůstávají i v této digitalizované mapě.



Ke katastrální mapě našeho okolí se dostanete na adrese


a postupným zvětšením měřítka se dostanete až na svoji parcelu.

7. února 2016

Taková normální rodinka?



Občas slyším od svých vrstevníků vzpomínky na bohatýrské časy, kdy se svými škodovkami vyrazili poprvé k moři. Za socialismu se holt moc cestovat nedalo. A tak jsem zavzpomínal na svou rodinu a její anabáze.  Snad vás moje vzpomínání trochu zaujme.

Můj dědeček (který zemřel dávno před tím, než jsem se narodil) se v roce 1878 se jako delegát (a dokonce podle dokumentů byl i jeden ze dvou pořadatelů) zúčastnil v břevnovské restauraci U Kaštanu ustavujícího sjezdu první Sociálně demokratické strany českoslovanské v Rakousku.

Můj otec se narodil ve stejném roce v letenské vodárně, kde jeho otec pracoval jako strojník. Po vystudování gymnázia nastouupil do státní služby a v r. 1900 byl vyslán jako c. a k. úředník do Japonska. Do r. 1911 pracoval na c. a k. rakouském konzulátu v Jokohamě.  Je s podivem, že syn socanského agitátora mohl pracovat ve státních službách. Asi se tehdy nekádrovalo ani nedělaly lustrace.

Z Japonska se dvakrát vrátil nakrátko domů. Jeho druhý pobyt v Japonsku začal cestou lodí přes Suez, Indii a Čínu (cesta trvala se zastávkami 3 měsíce) a v Japonsku se vylodil 4. 12. 1904. V r. 1910 cestoval zpět do Evropy po transsibiřské magistrále, která byla zprovozněna v r. 1905. Do Japonska se vrátil v prosinci 1910 opět po magistrále (kde zažil v Irkutsku mráz minus 46 oC).

v Japonsku se v té době zastavili na svých cestách i cestovatelé bratří Svojsíkové. Byli to: páter Alois - a jeho bratr Antonín Benjamin - zakladatel skautingu v Čechách. Otci se v Japonsku líbilo a tak tam pozval svého mladšího bratra, který si tam vzal za ženu Japonku a již se pak nikdy do Čech nevrátil. Pracoval tam zpočátku u firmy, která do Japonska dovážela česká auta Laurin a Klement.

Dne 8. 8. 1909 vystoupili oba bratři na nejvyšší japonskou horu Fudžijamu (3741 m). Tato cesta je v rodinném archivu doložena datovanou fotografií a částí dřevěné poutnické hole s razítky turistických základen, kterými se tehdy při cestě na vrchol procházelo. Je možné, že to byli první Češi na jejím vrcholu.

Během první světové války došlo k přerušení poštovního styku a tak si místo spolupráce s českou firmou L&K vybudoval otcův bratr po válce montovnu, kde pro japonský trh sestavoval americké vozy.

V r. 1923 přišel o veškerý svůj majetek při obrovském zemětřesení, které postihlo Tokio a Jokohamu (zemřely při něm desetitisíce lidí).  Protože po okupaci Česka v r. 1939 odmítl na německém velvyslanectví převzít místo pasu ČSR pas německý, byl během války v Japonsku jako nežádoucí osoba persekvován, jeho rodina dostávala snížené příděly (jeho žena zemřela v podstatě na podvýživu). Po válce strýc pracoval pro americké vojenské velení jako tlumočník. Až v r. 1946 se mu přes Červený kříž podařilo obnovit s mým otcem korespondenci, za války pochopitelně přerušenou.

Jeho jediná dcera Maria se po válce provdala za Američana a získala americké občanství.

Od r. 1956 žili v Americe (tedy spíše se s manželem pohybovali v rámci zaměstnání po celém světě (USA, Německo, Irán, Havaj). Zmiňoval jsem se o ní zde v září 2014.

Otcův strýc Hackel byl traťmistrem na Buštěhradské dráze. Jeho děti - dvě sestry - se vystěhovaly na začátku století do USA - do Chicaga. Syn jedné z nich pracoval v leteckém průmyslu v Kalifornii. Jeho syn se věnoval námořnímu jachtingu a na olympijských hrách v Los Angeles v r. 1984 se svým partnerem získal stříbrnou medaili ve třídě Tornado. Na dalších OH získala stříbrnou medaili v jachtingu jeho žena.

Po návratu z Japonska pracoval otec na rakouských konzulátech v Itálii. První světovou válku prožil otec ve švýcarském Bernu a pak byl střídavě v Mannheimu, Dortmundu a ve Vídni. Po vzniku Československa přešel na naše Ministerstvo zahraničí. V r. 1919 byl poslán jako člen české komise pro převzetí části archiválií z Vídně pro Československo. 

Otec vzpomínal, že v rámci prací měli přístup i do tajného císařského archivu, kde objevili doklad, že při pobytu K. H. Borovského v Brixenu mu byl podáván jed. Vedení ministerstva se z neznámých důvodů o tom rozhodlo pomlčet.

Ve Vídni se otec oženil s Češkou, narozenou ve Vídni. Po rozpadu tohoto manželství zůstala v jeho péči dcera.  Ve dvacátých letech byl asi 5 let konzulem ČSR v Bulharsku a pak dalších 5 let v polských Katovicích.   

Někdy kolem roku 1930 byl jako diplomatický kurýr v tehdejší Moskvě (zmiňoval se o tom, jak se tam pro cizince neuvěřitelně levně rozprodávalo zlato a ikony ze zrušených klášterů - jednou na dotaz, proč si také něco nepřivezl, odpověděl, že si představil na věcech krev mnichů, zabitých bolševiky, a přešla ho chuť).


V r. 1941 se otcova dcera Pavla (moje nevlastní sestra) provdala. Matka jejího muže byla židovka a musela nosit žlutou hvězdu na kabátě. Protože se ovšem její muž s ní nerozvedl (jak to tehdy mnozí strašpytlové učinili), do koncentráku nemusela. Ovšem její muž a syn byli jako trest nasazeni od r. 1944 d na nucené práce v jižních Čechách.

Po válce se sestra se svým manželem dali dohromady se skupinou svých známých a naplánovali si vystěhovalectví do Jižní Ameriky. Tyto plány zasáhl komunistický převrat v únoru 1948. Někteří účastníci (mezi nimi i sestra) již měli pasy a tedy mohli odjet, ostatní už samozřejmě nedostali šanci. Sestra odjela vlakem ráno 8. 5. 1948 do Paříže sama.  Manžel za ní odešel ilegálně přes hranice asi za dva měsíce po ní.  Sešli se v Paříži. Protože se původní skupina, plánující usazení v Jižní Americe, rozpadla, rozhodli se na něčí doporučení odjet do Casablanky v Maroku, které tehdy bylo francouzským protektorátem. 

Její manžel byl povoláním textilák a spolu s jedním Američanem (který to financoval) si zřídili v Maroku továrnu na textil, pomohly jim zakázky pro francouzskou armádu. Francie v r. 1956 uznala Maroko za samostatný stát.  Američan vytušil, že s arabskou vládou už to nebude jednoduché a z podniku odešel. A skutečně se tam rozbujela korupce a vydírání (a místní politici vyžadovali tučné příspěvky na své strany - že by to kmotři u nás odkoukali?). Nakonec je v r. 1960 znárodnili a sestra s manželem utekli do Francie. Na radu známých se usadili v Monte Carlu.  Sestřin manžel pak pracoval jako obchodní zástupce různých firem a žili velice skromně. On zemřel v r. 1986 a sestra v r. 2004.
 Ootec, který zemřel ve věku 99 let, svou dceru od r. 1948 již nikdy neviděl. Oni jako emigranti sem nemohli a otcovi na žádost o povolení návštěvy dcery za socíku z ministerstva napsali, že "jeho cesta není pro náš stát žádoucí".  
 Ze druhého otcova manželství pocházím já. Od r. 1937 naši bydleli na Letné a v sousedním bytě, který měl společnou mříž na balkonu, za války bydleli rodiče Lídy Baarové. Mohu vyvrátit hojně tradované tvrzení, že otec Baarové (Karel Babka) byl spolumajitelem obchodních domů Brouk a Babka. Ten opravdový spolumajitel (který mimochodem z té firmy odešel už v r. 1910) se jmenoval Josef Babka.


This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]