27. listopadu 2014
Už je to tady (znovu a podrobně)
Tak už je to uděláno, už je to hotovo.
Otevření včetně večerního ohňostroje se konalo za velkého zájmu veřejnosti . Přidávám dvě fotky od kamaráda chalupáře, který se akce zúčastnil.
a
Otevření včetně večerního ohňostroje se konalo za velkého zájmu veřejnosti . Přidávám dvě fotky od kamaráda chalupáře, který se akce zúčastnil.
a
23. listopadu 2014
Výstavka o podstávkových domech
Již jsem zde (dávno již tomu) psal o našich podstávkových
domech (viz únor 2007). Byl jsem upozorněn, že v Praze se o nich
právě koná výstava. Trvá až do 14. prosince a je to ve Strašnicích v Trmalově vile
(kousíček od stanice Metra Strašnická).
Jen kousek odbočím - Trmalova vila (viz foto) je památkou na
stavitele Kotěru a pochází ze začátku 20. století. Kombinuje se v ní secesní
styl s prvky lidové architektury a slouží dnes jako malé muzeum a výstavní síň.
Vystava o podstávkových domech se skládá z panelů s texty, nákresy a fotografiemi. Vysvětleno zde bylo i zakládání tzv. lánových vesnic
- podél cesty se na velkém pozemku, zvaném plužina, vytýčily rovnoběžné "lány".
U cesty byl obytný dům, pak stodola, zahrada a následovaly pole a louky až k
lesu. Sedlákům patřil celý lán,
chalupníci měli jen užší pás (čtvrtlán) a tak zvaní domkáři měli jen chalupu
bez pozemku.
Dále byly na panelech výkresy stavby, vázání trámů, krovu, popis vymazávání
mezer mezi trámy, obkládání štítu (jak to známe i u nás - prkny, břidlicí nebo
nejmladší provedení z eternitových šablon). Větší domy mívaly hrázděné patro. Na chlévy
a stodoly se používalo zdění víceméně na sucho z místního kameniva, vysbíraného
na polích.
Oblast podstávkových domů se táhne od Lounska přes Ústecko
až do Lužických hor. Na druhém obrázku je podstávkové trámoví. Na výstavce jsem našel i popis života na chalupě v devatenáctém století. Ten popis vydá na samostatný článek.
21. listopadu 2014
Už je to tady
14. listopadu 2014
Změna je život
se říká už dávno. Taky je možno si připomenout slova jednoho našeho
bývalého prezidenta, který říkal: „Po staru se žít nedá.“
Odbočím a připomenu, že dotyčný rád hrával na tahací harmoniku a měl jích
několik vystavených i ve svých prostorách na Hradě. Když jednou provázel po
Hradě indonéského prezidenta Sukarna, který u nás byl na státní návštěvě, zastavili
se u vitríny, kde měl náš prezident 6 tahacích harmonik. Sukarno se chtěl
pochlubit svými hudebními znalostmi, ukázal na ně a řekl:“Sekseto.“ Prezident Zápotonda
se malinko zarděl a řekl:“ Jen tři, ostatní sem koupil.“
Ale vraťme se do současnosti. Vloni
jsem tu v srpnu upozorňoval na vyhlášku, která měnila podmínky pro kácení
stromů na soukromých pozemcích. Umožňovala kácení stromů na soukromých
zahradách, ovšem za podmínky, že se jednalo o zahradu oplocenou. Tak od letošního 1. listopadu je zase vše jinak. Kácet
se smí na pozemku, který je v katastru zapsán jako zahrada (na oplocení už
nezáleží), ovšem volně se smí kácet jen ovocné stromy a neovocné stromy, které
mají ve výši 130 cm obvod kmene menší než 80 cm. O kácení silnějších neovocných stromů bude
nutno požádat a to orgán ochrany přírody na městském či obecním úřadě a to bez
nějakého poplatku.
Původní nedomyšlenou vyhlášku z loňského roku stíhala kritika z řady stran
a tak si život rychle vyžádal její změnu. V té změně jsou pardonování i hasiči,
kteří by podle původního znění byli stíháni za pokácení nějakého stromu, nutné
při záchraně hodnot.
8. listopadu 2014
Statistika věda je …
Podle statistických údajů z r. 1929 žilo
v Trávníku 303 obyvatel., v Naději 246 obyvatel. Dnes je trvale
žijících obyvatel v Trávníku jen asi 25 a v Naději asi 20 (počítáno
dospěných).
Před válkou bylo v Trávníku celkem 90 domů s číslem
popisným, nyní jich je jen 56. Naděje měla 85 domů s čísly popisnými, nyní
jich stojí jen 49. Domy, které zůstaly po válce neobydlené, pustly a většinou
byly zbourány na konci padesátých let. Výstavba nových roubenek je mizivá a navíc
není dodržováno ustanovení Územního plánu, že se smí stavět jen na bouračkách
původních chalup.
Většina chalup tedy slouží jen jako přechodné rekreační
bydlení. Parta z Trávníku a Naděje, která se spřátelila mezi padesátými a
šedesátými lety minulého století, představuje kolem 50 chalupářů (páry a pár vdov, vdovce tu nemáme). Jejich další generace čítá rovněž něco mezi 30
a 50 "dětmi" ve věku od 25 do 50 let. No a právě vznikající další
generace vnoučat (od přistěhování jejich
rodin na chalupy je to zde už čtvrtá
generace) přestavuje kolem 60 dětí od novorozenců po maturanty.
Poklesu počtu trvalých obyvatel odpovídá i tak zvaná
občanská vybavenost. Před válkou zde byla škola, několik hospod, obchody,
trafika a řada řemeslnických dílen. Dnes jsme vděčni za jedinou restauraci
v bývalé škole. Obchod skončil v sedmdesátých letech. Pak následovalo
období s dojížděním pojízdné prodejny, ale dnes už je možnost nákupu jen
ve Cvikově.
Ve Cvikově sice řada obchodů je (dva roky už slouží
velkoprodejna Penny Market), přetrvává samoobsluha na náměstí (nyní patří
řetězci ENAPO), ovšem už zde neexistuje žádné knihkupectví, samostatný obchod
s ovocem a zeleninou, nedávno zanikla i nápojka.. Něco jako papírnictví je připojeno
k počítačovému servisu nebo k vietnamské prodejně v Žitavské
ulici. Z řemeslnických dílen můžeme
ve Cvikově počítat s truhláři, autoopravnami, klempířstvím, výrobou skla,
již zmíněným počítačovým servisem (s dobrou pověstí) a opravnou kol. Naše ženy
zde mají kadeřnictví i kosmetiku.
Jsou zde prodejny stavebnin, kovového materiálu a deponie
kameniva a písku, dvě drogerie, dvě řeznictví a uzenářství, bazary (nábytek,
elektro a antikva), dvě cukrárny, prodejna květin (prodávají se zde i výborné čaje),
trafika, několik vietnamských prodejen (potraviny, zelenina, textil a obuv). Nesmíme
zapomenout na Berušku, prodejnu zahradnických potřeb a nářadí, lékárnu (u
zdravotnického střediska), prodejnu elektro. pekařství. Pobočku ve Cvikově má
Česká spořitelna i s bankomatem. Druhý bankomat na budově městského úřadu patří
GE Money bank. Je zde několik hospod (včetně herny) a letos vznikla
v budově kulturního domu Sever i pizzerie., která by vybavením spadala do kategorie
slušnějších restaurací. V tomto směru
očekáváme s naději restauraci při nově otevíraném pivivaru. Ve Cvikově chybí hotelové služby, ovšem v
turisticky atraktivním okolí je řada penziónů. Přes několikerou výměnu majitele slouží i
benzinová pumpa na výjezdu ze Cvikova ke Svoru.
Nejbližší kino je v Novém Boru, když už snad dvacet let nefunguje ani letní kino. Poslední
dva roky se udržuje kulturní život nově vybudovaný kulturní dům z bývalého
hotelu Sever (dříve Stalingrad a ještě dříve Reichshof).
Plesy, koncerty, divadelní představení a výstavy obohatily život ve
Cvikově. Aktivní je i městská knihovna. Sportovní činnost je poměrně bohatá, do
značné míry ve spolupráci se základní školou.
V poslední době byly renovovány fasády několika domů na cvikovském
náměstí, tak lze dodat - jen Houšť a větší kapky - za Cvikov krásnější.
2. listopadu 2014
Okresní silničky
byly považovány ve staré literatuře za cosi pochybného, ale čteme,
že každá tehdejší taková silnička měla svého cestáře, který s lopatou,
kolečkem a dusadlem opravoval díry v tehdejším kamenitém povrchu.
Dnes už máme mnohem rozmanitější členění silnic (ale díry
v nich máme pořád). Máme dálnice (‚označené písmenem D a číslem),
rychlostní silnice (R a číslo) a pak silnice tří tříd. Silnice první třídy
slouží k dálkové přepravě (označení jedno- či dvoumístným číslem), silnice
II. třídy jsou meziokresní (označené třímístným číslem). Pak jsou silničky III.
třídy, které slouží k propojení obcí.
A po těch silničkách jezdí autíčka. Jinak to dnes už,
bohužel, nejde. Kdyby po nich jezdili jen dopravci jako pan Machačný, co
s koničky rozváží chalupářům dřevo, bylo by to fajn. Silnice by měly
zachovalý povrch a chalupářky – zahradnice by tam chodily sbírat koňské
koblížky na hnojení záhonků. Bohužel tudy jezdí i přetížené náklaďáky
s kmeny poražených stromů z lesa. Na ty není podloží takových
silniček stavěno a, jak vidíme na příkladu silničky z Trávníka přes Naději na
Juliovku, výsledkem je popraskaný povrch, do kterého se v zimě dostane
voda, zmrzne, roztaje .. a praskliny se zvětšují.
A protože si úřední šiml si zvykl na plánování, cestáři
s osobní odpovědností odtud až potud už taky nejsou, silnička chátrá a chátrá,
až se konečně její oprava dostane do plánu (důsledkem jsou mnohem větší náklady
než při opravě hned) nebo až dojdou nervy pár chalupářům (jako se to letos
stalo dvěma z Naděje) , schrastí pár tisíc a největší díry opraví
svépomocí.
A pak tu jezdí i ti, co sice přetížení nezpůsobují, ale …
zase mají jiné nectnosti. Jak si při hovorech v místní osvěžovně
potvrzujeme, je místním zlozvykem (auta
se značkou CL nebo L), že se jezdí prostředkem silnice. Ovšem ty silničky nejsou dálnice, jsou značně
zatáčkovité a protože ti místní nemají takovou praxi v hustém provozu jako
ti „za…ní“ Pražáci, postřehnou, že zatáčkou je v protisměru auto, až už
s tím nedokážou nic udělat a jedou dál prostředkem. Takže pro zkušeného
řidiče na zdejších silničkách platí „vymetej skoro pangejt i když v protisměru nic není –
v nejbližší zatáčce se ti to vyplatí“.
O mlamojích (= mladý
moderní jinoch) čteme pravidelně v černé kronice, zajímavá by ovšem byla i
statistika nehod, způsobených dodávkami. Většinou je řídí mladí hoši, co sice
na mlamoje finančně nemají, ale za volantem jsou jim rovni. Jistě mi potvrdíte,
že vás často dodávky opískovaly na plné čáře, nebo se na vás lepily a
naznačovaly „co ty moulo tady zdržuješ“. Ono to ti hoši mají jako zaměstnání,
chtějí si vydělat, jen kdyby neměli ten pocit, že mají pod zadkem Jaguára nebo
Ferrari.
No a na závěr jednu
perličku z ciziny. Jeden pracovitý umělec používá neopravené výtluky na
silnicích jako podklad pro svůj tvůrčí rozmach a vyplňuje je ozdobnými mozaikami
(z celého archivu jeho výtvorů alespoň jeden obrázek). Když si představíme,
jaký tvůrčí rozlet by měl u nás, cítíme, jak svět přichází o umělce.
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]