25. září 2014
Naše chalupy
Dostal jsem upozornění, které by některé z nás mohlo zajímat.
Další díl semináře zaměřeného na rekonstrukci podstávkových roubených domů. Bezplatný kurs bude jednodenní (10.10.2014), bude probíhat v Liberci. Hlavním tématem bude sanace a tepelná ochrana vnitřního prostředí podstávkových domů.
Případní zájemci si mohou otevřít odkaz s možností přihlášení:
http://www.podstavky.cz/news/odborny-kurz-vnitrni-prostredi-v-podstavkovem-dome/
Velmi zajímavé fotografie, dokladující průběh předchozího kurzu najdete na
Další díl semináře zaměřeného na rekonstrukci podstávkových roubených domů. Bezplatný kurs bude jednodenní (10.10.2014), bude probíhat v Liberci. Hlavním tématem bude sanace a tepelná ochrana vnitřního prostředí podstávkových domů.
Případní zájemci si mohou otevřít odkaz s možností přihlášení:
http://www.podstavky.cz/news/odborny-kurz-vnitrni-prostredi-v-podstavkovem-dome/
Velmi zajímavé fotografie, dokladující průběh předchozího kurzu najdete na
24. září 2014
Ještě rostou
Houbová sezóna velmi pomalu doznívá. Letos si v našich končinách
dal houby na čas, V televizi ukazovali koše hřibů ze Šumavy nebo
Českomoravské vysočiny a tady nic. Ale v srpnu to začalo. Nejprve snad 14
dní rostly pouze hříbky, v podstatě kdekoliv v lese a dokonce byly zcela
zdravé neprožrané červíky. I můj syn, který houby nejí, se věnoval sbírání a
docela ho to bavilo. Po čtrnácti dnech bylo sice stále možno nasbírat plné
košíky, ale už se přitom člověk víc prošel.
Pak se začala z lesa nosit směs. Hřiby smrkové a dubové
samozřejmě ještě stále, ale k nim se do košíku přidávaly i jiné druhy
(kovář, žlutomasý, plstnatý či suchohřiby, bedly …). Na již popsané vycházce do
Německa jsme přímo u cesty v lese objevili přímo plantáže pravých ryzců.
Němci tuto skvělou houbu zřejmě nesbírají.
To ostatně není v cizině zvláštností. Moje sestřenka,
která od r. 1968 žije v Anglii, mi říkala, že když vyrazila s košíkem
do lesa, dívali se na ni místní velmi podezíravě, a když nabídla smaženici nebo
houbový guláš sousedům, tak se rozpačitě rozmýšleli, jestli jim není předloženo
něco jedovatého.
Dnes jsem četl vyprávění od Češky, která sbírala lesní plody
v USA. Když je nabídla známým či dokonce svému snoubenci, byla odmrštěna slovy
„vždyť nevím, kde to rostlo“. Ani argumentace, že ovoce ze supermarketu „vyrostlo
na poli zalitém dusičnany, natrhal je mizerně placený zemědělský dělník, který
si už týden nemyl ruce, pak putovalo v přepravce, kde si na ni jiný dělník
uplivl, a následovalo pár měsíců v lednici, než se dostalo na pult“,
nepřimělo místní ochutnat maliny, vlastnoručně utržené.
Jen jsem si vzpomněl, že tolik hub rostlo taky v r.
1986, když podhoubí pohnojil spad z Černobylu. Ale zatím s atomovou bombou
copatá Julča Tymošenková jen vyhrožuje. Tak bez obav do lesa!
16. září 2014
Takový schody do nebe ….
Minule jsem tu zmiňoval 287 schodů, které vedou na věž
svatovítského chrámu. Je to přesně 20 let, co jsem na tu věž vylákal mou
sestřenici, které tehdy bylo 75 let. Přijela se podívat do rodné země svého
otce (její matka byla Japonka), který se před první světovou válkou podílel na
dovozu automobilů Laurin&Klement do Japonska. Zalíbilo se mu tam, oženil se
tam a až do smrti se už nikdy do Čech nepodíval.
Supící sestřenka se nahoře na věži zhroutila na lavici a
drahnou chvíli odpočívala. Pak sice uznala, že výhled je úžasný, ale přesto mi
slibovala, že mne a číslo 287 si bude do své smrti pamatovat. Ještě poznamenám,
že sestřenice strávila tři dni i na mé chalupě v Trávníku, kde se jí
velice líbilo, zvláště pak, že mohla pozorovat srnku přímo za plotem u chalupy.
Výstup na věž si pamatovala, protože když jsem ji i s mojí
manželkou za pár let navštívil v Kalifornii, odvezla nás jeden den
k Tichému oceánu do místa, které se nazývalo Point Reyes. Mimo jiné tam
byl maják. Protože jsou tam časté mlhy, není účelné stavět majáky nahoře na
výběžku pevniny, ale naopak těsně nad hladinou moře, protože spodní hranice
mlhy je výš a v tomto prostoru se světlo majáku může šířit daleko. Sestřenice
si sedla na lavičku, ukázala na schody dolů k moři a pravila: „Běžte se
tam podívat, já už tam byla, já tu na vás počkám.“
Cesta dolů byla únosná (dnes by mne kolena bolela víc),
ovšem jít těch 301 schodů nahoru, představovalo její pomstu za schody na svatovítskou
věž. Když jsme dorazili k sestřenici na lavičce, jen škodolibě pronesla: „
O kousek víc než u vás na věž, že?“
Tu vzpomínku věnuji památce na česko-japonskou větev mojí
rodiny. Její osudy skončily loňským úmrtím mé sestřenice ve věku 94 let.
Na připojených fotografiích je česká parta v Japonsku s vozy L&K, srneček za plotem a maják
s popisovanými schody.
10. září 2014
Vycházka důchodců
Vloni jsem
zde referoval o již tradičním podzimním
pochodu. Tehdy se šlo z Trávníka do Nového Boru ( září 2013 ), letos jsme
si udělali vycházku ne sice za hranice všedních dnů, ale jen za hranice státní.
Nechali jsme
se vyvézt autobusem k zámečku v Krompachu a po nové silnici jsme
přešli na kraj německého Jonsdorfu. Nová silnice se zdá kvalitní, až
k odbočce k restauraci Na vyhlídce je velmi široká, dál až
k hranicím se sice zúžuje, ale snad každých 250 m je rozšířená o jakousi
výhybnu. 
Naším cílem bylo Jonsdorfské skalní město. U hlavní silnice začíná naučná stezka, značená zeleně, která nás skalami provedla.. Počínaje asi rokem 1600 se zde z tvrdého pískovce vyráběly mlýnské kameny, které se exportovaly po celé Evropě. Práce skončily před první světovou válkou. Prošli jsme kolem Medvědí stěny, dále Bílými skalami k obnovené kovárně, která sloužila k výrobě nástrojů (trhalo se střelným prachem a pak se mlýnské kameny opracovávaly kladivy a majzlíky), odtud k největšímu lomu Černé díře (lom je uzavřený a občas se v něm konají kulturní a divadelní akce). Dále naše cesta vedla kolem Malých a Velkých varhan (spíše mikrominiaturních v porovnání s naší Panskou skalou u Práchně) a strmě dolů ke známé restauraci u jezírka s labutěmi.
Po malém
občerstvení jsme vylezli na vyhlídku na
protějších skalách Nonnenfelsen –
po česku Jeptišky. Pak už jsme se
obrátili k domovu a kolem Krkavčích skal na hranicích jsme sešli do Dolní
Světlé a posilnili se v hostinci Celnice. Na Juliovce se cesty naší
skupiny rozdělily, tvrdé jádro šlo domů se zastávkou v hostinci na Hamru a
dva (z toho jeden abstinent ne z přesvědčení, ale z lékařského
donucení) se svezli příhodným posledním autobusem do Trávníka. Ta úplná cesta Krompach – Jonsdorfské skalní
město – Hamr – Trávník měřila asi 14,5 km. Horší než kilometry bylo veliké množství
schodů nahoru a dolů, které mnohonásobně
převýšilo počet schodů na věž Svatovítského chrámu (tam je jich 287), takže
důchodcovská kolena dostala zabrat.
Na příloze je
mapka skalního města a dva záběry z naší cesty.
7. září 2014
Nejen sudy živ jest člověk
Jak víte z některých starších článků, Trávničtí a
Nadějští chalupáři slaví okrouhlé narozeniny pánů (nemluvě o oslavě přírůstků v rodině
či svatbách) tak, že v létě zaplatí sud a pozvou na oslavu ostatní.
Zatím to platilo jen pro pány, snad proto, že dámy svůj věk
příliš nedeklarují. Ale i tady došlo ke zvratu a jedna chalupářka oslavila své
kulatiny ponovu tak, že sezvala ostatní chalupářky na dámský dýchánek. Vydařil
se a trval ne sice do kuropění, ale od dvou hodin odpoledne do tmy. A to si určitě
naše děvčata nestačila říci všechno. 
Padlo několik láhví Bohemky a Chardonnay také všem chutnalo, nemluvě o roládách, tiramisu, buchtách (dodavatelka přespolní chalupářka Renatka) a oblíbených chlebíčcích s rajčaty od kopečkářky Hanky. Přiložené fotografie dokladují pohodovou náladu.
Že by vznikala další tradice?
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]