25. září 2013
Vodní díla na Cvikovsku
Nedávno vyšla zajímavá kniha o vodních dílech v našem
okolí, dnes již ovšem zaniklých. Je to kniha autora Miroslava Kolka a jmenuje
se Technická zařízení na vodní pohon na
Cvikovsku.
Předem poznamenám,
že 4. října v 18 hodin můžete ve
cvikovském kulturním domě Sever s autorem knihy pobesedovat.
Jak víme, v Lužických horách je velká řada potoků,
které většinou z hor odtékají směrem na jih a ústí do řeky Ploučnice.
V našem okolí je to říčka Svitávka,
která spojuje Krompašský, Hamerský a Boberský potok (a kromě sbírá vodu
z řady bezejmenných potůčků).
Cvikovsko bylo kolonizováno někdy ve 13. – 14. století a
patřilo rodu Berků. Už v té době zde začínala výroba skla, ke které byl
zapotřebí rozdrcený křemen a značné množství dřeva (na ohřev sklářských pecí a
výrobu potaše). To znamenalo potřebu pil a mlýnů. Pro jejich pohon byla
samozřejmě využívána tekoucí voda. Autor v našem okolí dohledal 60 vodních
děl.
V knize je popsáno rozdělení vodních děl na obilné
mlýny, pily, sklářské provozy (stoupy na drcení křemene, brusírny), textilní
podniky (valchy, bělidla, tkalcovny), papírny a hamry (kovárny).
V samostatné kapitole je popsáno technické řešení
vodního díla (zachycování vody jezem, náhon, vodní kola na horní, střední či
spodní vodu). Na přelomu 19. a
20. století byly na několika místech vodní kola nahrazena turbínami.
Zvláštností místních vodních děl je časté použití náhonů, vytesaných ve skále
někdy i ve značné délce (za našeho mládí jsme je prolézali a říkali, že chodíme
do katakomb).
V hlavní části knihy jsou s využitím starých
obrazových materiálů zdokumentovány vodní díla ve Cvikově, na Dolní Světlé,
Juliovce, v Mařenicích a Mařeničkách, v Kunraticích, v Hamru u
Naděje, v Rousínově a ve Svoru. Na přiložené mapce jsou tato místa vyznačena.
Nás v Trávníku a Naději nejvíce zajímají pozůstatky
vodních děl v Antonínově údolí. V místě, kde silnice na Juliovku
překračuje Hamerský potok, jsou pozůstatky
objektu, který byl postupně sklárnou, železářským hamrem a posléze
obilným mlýnem. V blízkosti Hamru jsou ještě pozůstatky dvou vodních pil.
Dodnes jsou viditelné na březích potoka zbytky náhonů. Dnešní dům sociálních
služeb v Antonínově údolí býval postupně přádelnou, strojním dílnou a
koželužnou. I zde je zachován náhon, vytesaný ve skále, a také odtoková štola, vysekaná ve skále a
ústící do Hamerského potoka blízko skalní kapličky.
Jaksi zcela nechápu,
proč nebyl odtok zaveden nejkratší cestou do potoka, ale veden v délce
přes 200 m
ve skále.
U silnice
z Trávníka do Mařenic jsou zbytky obilního mlýna, který byl poháněn vodou
z dnes již neexistujícího rybníka v Antonínově údolí pomocí náhonu,
který prochází pod silnicí a má v dalším úseku vytesaných několik skalních
oken. Tento náhon byl hlavním cílem našich průzkumných výprav v mládí.
Dnes tudy vodíme naše vnuky, aby si užili dobrodružství.
Popis obilných mlýnů jsem na tomto blogu uveřejnil
v lednu 2009 a
náhon v Antonínově údolí jsem popisoval v květnu 2008. O studii p. Pavýzy z Dolní Světlé (kterou použil i autor výše zmiňovaného díla) jsem psal v srpnu 2008.
24. září 2013
Les a voda
Rozježděné lesní cesty, výmoly
plné vody, vymleté stopy po dřevařské technice, po čtyřkolkářích …. mám ještě
pokračovat? A to odborníci hovoří i o rychlém stékání vody, vysychání potoků a
poklesu hladiny spodních vod.
Nedávno jsem se dočetl o
experimentu slovenského těžaře dřeva Vala na Křivoklátsku. Po mnoha
experimentech a prezentacích doma i v cizině dokumentoval i u nás svoje
varovné závěry. Podle něj je jednou z hlavních příčin povodní, ale i
poklesu hladiny spodních vod, zhutňování půdy v lesích. Stačí, aby měkkou
lesní cestou projel těžký lesácký traktor a země v jeho stopách přestane
jímat vodu, která ve zhutněné stružce rychle odteče ze svahu. Zato neporušená
lesní půda je schopna po prudkých lijácích pojmout dva hektolitry vody na metru
čtverečním.
Dokázal to experimentem.
Vymezil na svahu metrový čtverec, několik metrů nad něj umístil dvousetlitrovou
nádrž, kterou nechal naplnit vodou. A vymezený čtverec zaléval a zaléval. Za 25
minut byla nádrž prázdná. Do kontrolní rýhy pod vymezeným čtvercem nestekla ani
kapka. Nasimuloval tak extrémně vydatný déšť, jakoby na ten čtvereční
metr spadla dvěstěmilimetrová srážka během těch 25 minut.
Při druhém pokusu Valo opět
vytyčil obdélník o obsahu čtverečního metru, ale jen asi půl metru od hrany
srázu, jakých jsou po lese tisíce kvůli zářezům cest. Vymezený obdélník zalil
stejným množstvím vody jako v prvním případě. Po povrchu zase nestekla ani
kapka, ale ze srázu pod vytýčeným čtverečním metrem se za malou chvíli začala
ronit voda. Půdní kapiláry, které v normálních podmínkách svádějí
vsáknutou vodu do spodních půdních vrstev, ji v uměle seseknutém svahu
odvádějí ven. Voda se tedy nevsákla, ale vytekla do zářezu cesty.
Těžařskými stroji zhutněné
lesní cesty se při lijácích mění ve stružky rychle odvádějící vodu do potoků a
řek. Výraznou měrou se tak podílejí na prudkém odvodňování krajiny, které se
projevuje jak ničivými povodněmi, tak následným suchem.
Valo dovozuje, že půdní vsak
zlepšíme tím, že už nepoužívané lesní cesty s rýhami po strojích rozoráme.
Tento pokus udělal na Slovensku a zástupci Slovenské akademie věd shledali, že
bagrem zpracovaná zbytečná lesní cesta po zásahu udržela 100 procent vody,
zkušebně nastříkané na provedené dílo, zatímco obdobná zpevněná cesta veškerou
dodanou vodu převedla do potoka. Závěr tedy je, že každá svážnice, která
už není využívána, má být rozorána. Její obnova po letech přijde levněji než
škody po povodních.
Své závěry
prezentoval pan Valo na Konferenci UNESCO o udržitelném rozvoji energie, vody a
životního prostředí v makedonském Ochridu. Závěr přítomných zněl - tato
opatření je třeba začít hned realizovat.
Slyšeli těžaři v lesích
Lužických hor o této cestě k nápravě?
18. září 2013
Sláva nazdar výletu …
V lednu jsem tu navrhoval výlet Trávník – Nový Bor.
Trvalo to dlouho, ale teprve tento týden tři veteráni, no vlastně jen důchodci z Trávníka, ten proponovaný
pochod uskutečnili. Malá účast byla zaviněna tím, že další potenciální účastníci
byli po operacích nebo měli revma v kovovém koleně.
Den pochodu byl vybrán po pečlivém rozboru předpovědí počasí
a porovnávání předpovědí osvědčeného norského meteorologického ústavu, našeho
Aladina a pohybu mraků nad Německem. Povedlo se. Sice slunečno nebylo, ale celý
pochod proběhl bez spršky.
Prohlédli jsme si Kalvárii u Cvikova, prošli Údolím samoty se
skalními stěnami, poněkud zpustlou studánkou a skalním reliéfem bičování Krista.
Pak jsme se podívali na sousedící skály – Čertovu a Panenskou. Obě místa jsou
na připojených fotografiích – na Panenské skále je zajímavé skalní okno.
Poobědvali jsme v malé, ale pohostinné radvanecké hospůdce
U mlýna. Zvláště jsme ocenili místní výběr jídel, chuťovek a piva, to vše za
bezkonkurenčně nižší ceny než kdekoliv v našem okolí. A že to přitahuje
hosty, nám dokladovalo to, že se tam dveře netrhly.
Havraní skály je skupina sedmi skalních suků na pískovcovém
hřbítku kousek do Radvance.
Odbočení z cesty stálo za to. Skály přečnívají okolní
porost a na jednu z nich je přístup po vytesaném schodišti (z r. 1829). Říká
se, že tato skála sloužila jako popraviště, vytesaná prohlubeň na vršku skály by
nasvědčovala tomu, že do ní padaly uťaté hlavy (viz obrázek).
Z Nového Boru jsme se vrátili autobusem a konstatovali
jsme, že i v této dopravě se zdražuje. Zajímavé je, že cena jízdného z Nového
Boru do Cvikova (asi 10 km)
je 20 Kč, kdežto cena jízdenky ze Cvikova do Trávníka (3 km) je 16 Kč!
11. září 2013
Historie chalupy?
Dnešní majitelé chalup v Trávníku a Naději, případně
jejich rodiny, se stali jejich majiteli v době, která započala po roce 1945,
tedy po odsunu původního německého obyvatelstva. Někteří chalupáři potvrzují,
že ještě v chalupě poznali těsně před odsunem původní obyvatele. Chalupy byly vedeny jako konfiskáty, některé
byly přiděleny nově příchozím trvalým usedlíkům, jiné byly už v prvních letech
po válce jako majetek MNV pronajaty pražským "rekreantům". S
postupným přechodem ze zemědělství (někteří z nás si pamatují, jak jako děti
pomáhali při sklizni nebo při protipožárních žňových hlídkách) na zaměstnání v
průmyslových závodech ve Cvikově se místní stěhovali do nových bytovek ve
Cvikově a chalupy prodávali "Pražákům". Je skutečností, že před
patnácti lety bylo trvale bydlících v našich dvou vesnicích, co by na prstech
spočítal. Dnes se počet trvale bydlících poněkud zvýšil, protože několik
chalupářů se na důchod přestěhovalo do chalupy natrvalo a mnoho dalších
důchodců je na chalupě od dubna do konce září.
Chalupáře obvykle zajímá, kdy byla jeho chalupa postavena
a kdo v ní vlastně bydlel. Některé informace se proto pokoušíme zjistit.
Na stránkách Trávnické-Nadějského zpravodaje jsme některá
zjištění uváděli. Získali jsme je v Okresním archivu v České Lípě, kde ovšem
dokumenty z předválečné doby naprosto chybí (prý v r. 1953 při centralizaci
obecních archivů skončila značná část ve Sběrných surovinách). Poválečné
informace jsme získali ze zbytečku kroniky, kterou kolem padesátých let psal
trávnický učitel p. Musil, ale celá kronika, kterou tehdy někteří dnešní chalupáři
viděli, je zřejmě nenávratně ztracená.
Zajímavým pramenem je unikátní dílo z 19. století – stabilní
katastr, založený císařským
patentem v roce 1817. Představuje ručně kreslené a kolorované originální mapy
všech katastrálních území v měřítku 1:2880. Jejich ručně kolorované tisky,
které byly určeny jako povinné kontrolní exempláře do vídeňského archivu (tzv.
císařské povinné otisky), jsou k nahlédnutí na web stránkách Ústředního
archivu zeměměřictví a katastru. Pro
Naději a Trávník mají tyto první katastrální mapy dataci z r. 1843. Už tehdy
jsou zde zachyceny stavební parcely většiny dnešních chalup. Do těchto map se
postupně prováděly různé vpisky včetně čísel popisných, ale vpisky jsou jen
obtížně čitelné. Ukázka, jak tato mapa vypadá, je na prvním obrázku.
Pokud má někdo konkrétní zájem
o svoji chalupu, může si za poplatek nechat na Katastrálním úřadu v České Lípě
vykopírovat listy vlastnictví ke své chalupě. Několik z nás již tak učinilo.
Přečíst tyto záznamy je ovšem dosti obtížné, jsou psané tzv. kurentem (psaná
forma švabachu), který se značně liší od psané latinky (viz druhý obrázek).
Všimněte si rozdílů oproti dnešku třeba u písmen a a e.
A pokud k
tomu přidáme rukopis tehdejšího zapisovatele, je luštění těchto záznamů velmi
velmi náročné (viz vedle).
Porovnáním záznamů s
katastrální mapou, jsme došli k zatím nevysvětlitelnému zjištění, že ačkoliv je
stavební parcela s chalupou zakreslena v r. 1843, první majitel v listu
vlastnictví je zapsán až v r. 1853.
Kliknutím na obrázky si je můžete prohlédnout ve zvětšení.
Kliknutím na obrázky si je můžete prohlédnout ve zvětšení.
5. září 2013
Krávy kolem nás
Jak víte, zdejší krajina, původně s horskými políčky, se dnes změnila na krajinu luk s chovem dobytka. Na blogu
http://poznamkypanabavora.wordpress.com/
jsem našel zajímavé vyprávění Jaroslava Hudce zez Plzně, jak upoutat pozornost krav. S dovolením autora a administrátora zmíněného blogu podstatnou část zde přetiskuji.
Onoho rána, které datovat už dávno neumím, jsem vyrazil na kole za manželkou na šumavské předhůří. Těsně za Tažovicemi jsem vlevo od potoka ve stráni zahlédl nevelké stádo krav, což nebylo tak úplně obvyklé – skot tehdy trávíval většinu svého času v kravíně, přírody si příliš neužil. Stráňka mi trochu evokovala Švabinského „Chudý kraj“ se svými nevelkými břízkami a sem tam pohozeným lískovým keřem. Žádná skvělá pastvina.
Myšlenkové pochody jsou záhadné a nevím, jak se mi v tu chvíli vybavila vzpomínka na jisté vyprávění Františka Nepila. Popisoval jeden ze způsobů indiánského lovu. Siouxové prý před bizony metali kozelce a prováděli různé jiné prostocviky a zvědaví tuři je následovali, aby nepřišli o tu podívanou. Tak byli vlákáni do pasti, za radosti squaw a dětí uloveni a posléze spotřebováni. A F. Nepil líčil, kterak to vyzkoušel na kravách a že to fungovalo – samozřejmě jen cvičně, bez závěrečných krvavých fází celého procesu.
Zastavil jsem, opřel kolo o strom, stoupl do středu vozovky a zahájil jsem spartakiádní cvičení. Vzpažit, předpažit, rozpažit, připažit. Výskok. Úkrok. Vzpažit. Připažit. Dřep. Výskok. Bylo mi kolem pětadvaceti let, štíhlý vlasatý junák, šlo to jako po másle. Upažit, vzpažit, rozpažit, výskok. Předklon, záklon. Bratr Hudec ze Sokola by měl ze mě radost! Raz, dva, tři…
Po necelé minutě krávy na nejbližších stanovištích viditelně zpozorněly a v zápětí první z nich učinila váhavý krůček směrem dolů k silničce. Další ji v zápětí následovaly (říká prý se tomu stádní chování…). Ta první asi zaregistrovala periferním viděním (zrak měla upřený na mě!), že jdou další za ní a nejspíš se nechtěla nechat předstihnout, i zrychlila krok. Mezi tím zpozorněly i vzdálenější kravky – tam dole se něco děje! A vyrazily také, postupně zrychlovaly do klusu.
Zkrátím své vyprávění – během pár minut poslední dojnice dobíhaly tryskem ze svahu dolů k silnici se vztyčenými ocasy a přidávaly se k návalu mých obdivovatelek, které už se za ohlušujícího bučení tlačily u ohradníku. Dopřál jsem jim poslední sérii svých cviků, abych je odměnil a aby si to užily, ale když ohradník vzápětí prorazily, skočil jsem na svůj bicykl a zahájil únikový manévr směr Zvotoky.
Při posledním pohledu na stádo jsem ovšem málem spadl s kola, neb teprve teď jsem si všiml stařenky, která se šátkem na hlavě a s prutem v ruce seděla pod nejbližším keřem a stejně jako kravky ze mě nemohla spustit oči – byla svědkem celého představení.
Dodnes přemýšlím, co pak asi vyprávěla ženským v Jednotě – co viděla, zažila a něco o sportovním dresu a blázinci. Opravdu bych tenkrát byl rád muškou na stěně v tom venkovském krámku.
Je to pravda, není to pravda? Kdo to vyzkouší?
http://poznamkypanabavora.wordpress.com/
jsem našel zajímavé vyprávění Jaroslava Hudce zez Plzně, jak upoutat pozornost krav. S dovolením autora a administrátora zmíněného blogu podstatnou část zde přetiskuji.
Onoho rána, které datovat už dávno neumím, jsem vyrazil na kole za manželkou na šumavské předhůří. Těsně za Tažovicemi jsem vlevo od potoka ve stráni zahlédl nevelké stádo krav, což nebylo tak úplně obvyklé – skot tehdy trávíval většinu svého času v kravíně, přírody si příliš neužil. Stráňka mi trochu evokovala Švabinského „Chudý kraj“ se svými nevelkými břízkami a sem tam pohozeným lískovým keřem. Žádná skvělá pastvina.
Myšlenkové pochody jsou záhadné a nevím, jak se mi v tu chvíli vybavila vzpomínka na jisté vyprávění Františka Nepila. Popisoval jeden ze způsobů indiánského lovu. Siouxové prý před bizony metali kozelce a prováděli různé jiné prostocviky a zvědaví tuři je následovali, aby nepřišli o tu podívanou. Tak byli vlákáni do pasti, za radosti squaw a dětí uloveni a posléze spotřebováni. A F. Nepil líčil, kterak to vyzkoušel na kravách a že to fungovalo – samozřejmě jen cvičně, bez závěrečných krvavých fází celého procesu.
Zastavil jsem, opřel kolo o strom, stoupl do středu vozovky a zahájil jsem spartakiádní cvičení. Vzpažit, předpažit, rozpažit, připažit. Výskok. Úkrok. Vzpažit. Připažit. Dřep. Výskok. Bylo mi kolem pětadvaceti let, štíhlý vlasatý junák, šlo to jako po másle. Upažit, vzpažit, rozpažit, výskok. Předklon, záklon. Bratr Hudec ze Sokola by měl ze mě radost! Raz, dva, tři…
Po necelé minutě krávy na nejbližších stanovištích viditelně zpozorněly a v zápětí první z nich učinila váhavý krůček směrem dolů k silničce. Další ji v zápětí následovaly (říká prý se tomu stádní chování…). Ta první asi zaregistrovala periferním viděním (zrak měla upřený na mě!), že jdou další za ní a nejspíš se nechtěla nechat předstihnout, i zrychlila krok. Mezi tím zpozorněly i vzdálenější kravky – tam dole se něco děje! A vyrazily také, postupně zrychlovaly do klusu.
Zkrátím své vyprávění – během pár minut poslední dojnice dobíhaly tryskem ze svahu dolů k silnici se vztyčenými ocasy a přidávaly se k návalu mých obdivovatelek, které už se za ohlušujícího bučení tlačily u ohradníku. Dopřál jsem jim poslední sérii svých cviků, abych je odměnil a aby si to užily, ale když ohradník vzápětí prorazily, skočil jsem na svůj bicykl a zahájil únikový manévr směr Zvotoky.
Při posledním pohledu na stádo jsem ovšem málem spadl s kola, neb teprve teď jsem si všiml stařenky, která se šátkem na hlavě a s prutem v ruce seděla pod nejbližším keřem a stejně jako kravky ze mě nemohla spustit oči – byla svědkem celého představení.
Dodnes přemýšlím, co pak asi vyprávěla ženským v Jednotě – co viděla, zažila a něco o sportovním dresu a blázinci. Opravdu bych tenkrát byl rád muškou na stěně v tom venkovském krámku.
Je to pravda, není to pravda? Kdo to vyzkouší?
2. září 2013
Jak je důležité míti ….. záznamy
Češi jsou národ kutilů a
chalupáři obzvlášť. Známý, původně novinář, se po emigraci v r. 1968
uchytil v USA jako automechanik. Ovšem to byly zlaté časy, kdy si každý
svého Trabanta nebo Škodověnku dovedl opravit a „vytunit“ sám.
Sám jsem to zažil v USA,
když mé sestřence vypověděl službu Ford Lincoln u hypermarketu v indiánské
rezervaci v Arizoně. Sestřenčin manžel prohlásil „No problem“ a vydal se
pěšky k asi 300 m
vzdálené benzinové pumpě, protože většinou u pumpy je i malý autoservis. Já
jsem zatím zvedl kapotu, našel svíčky a nechal sestřenku startovat. Startér točil,
ale jiskra jaksi nebyla. Mezitím od pumpy dojelo odtahovací auto, řízené
typickým Indiánem, a dotáhlo nás do dílny. Prý ať zatím sedneme na kafe, já byl
zvědavý na opravu, tak jsem řekl, že zůstanu u auta. Indián zvedl kapotu a já mu
řekl, že si myslím, že je proražený kondensátor u cívky. No Indián na mne
pohrdlivě koukl, dotáhl k auto měřicí vozík, připojil pár konektorů a
načež se mne velmi překvapeně zeptal, jak jsem mohl vědět, co autu je. Řekl
jsem mu, že jsem z Evropy a že si
takové věci opravujeme sami. Pak jsem si s ním při opravě vyprávěl o všem
možném a když byl kondensátor vyměněn
(tehdy u nás byl kondensátor váleček se dvěma dráty, ale tady to byla
krabička s konektory, která se vyměnila po odšroubování
dalších asi 5 krabiček) a přišel šéf, aby sestřenku zkasíroval, Indiánek mne
představil a říkal, jestli bych u nich nemohl zůstat jako další zaměstnanec.
Ale to jsem odbočil. I když
je člověk šikovný, časem zapomíná. A tak na
chalupě je důležité vést si záznamy … jakým kabelem a kudy šlo vedení k vypínačům
a zásuvkám, kdy a kde se co koupilo, kudy vede potrubí k čističce či k septiku,
jaký PIN mám v telefonu, kde mám rezervní těsnění, co a kam jsem uložil, kdy a na jaký účet se co
platí, kdy má kdo svátek a narozeniny a
tak dále a tak dále.
Nedávno jsem si to ověřil u
souseda. Měl v kůlně třífázovou zásuvku, ale napětí v ní nebylo a zapínání
či vypínání prý příslušného jističe vliv nemělo. Po chvíli bádání a běhání po
krabicích a skřínkách s jističi a elektrickými hodinami jsem našel ve
skříni s hlavním jističem pečlivě zaizolovaný konec stejného typu kabelu,
jak vedl do zmíněné zásuvky. Že by to byl hledaný druhý konec? Tak jsem ten
podivný konec odizoloval a do třífázové zásuvky jsem dvěma dráty přivedl 220 V z blízké
zásuvky. A? Ano, na druhém konci bylo mezi dvěma dráty kabelu těch 220 V. Nikdo
si u souseda nepamatoval, kdy na rozvodu kdo co kutil, ale kývali, že
posledních deset let v té třífázové zásuvce nic připojeného nebylo.
Takže veďte si záznamy a
nákresy!
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]