30. března 2008
Lužicko-srbská menšina v sousedním Německu se strachuje o budoucnost
Minulý měsíc publikovala lužickosrbská organizace Domowina (organizace má postavení jako mívaly Matice česká a Matice slovenská) memorandum, ve kterém upozorňuje na ohrožení budoucnosti Lužických Srbů v důsledku snižující se finanční podpory Nadace pro lužickosrbský národ, která byla zřízena v roce 1991 společně Spolkovou republikou, Saskem a Braniborskem s cílem zachovat jedinečnou lužickosrbskou kulturu, vzdělávací a vědecká zařízení. V r. 2007 měla Nadace pro lužickosrbský národ rozpočet ve výši 15,6 mil. EUR, na r. 2008 byl tento rozpočet omezen na 7,6 mil. EUR. Důvodem je nevyřešený spor o kompetence ve financování mezi Spolkovou republikou Německo a spolkovými zeměmi Sasko a Braniborsko, který brání uzavření nové smlouvy o financování, která měla vstoupit v platnost v lednu 2008. Zmíněné Memorandum končí výzvou německé a mezinárodní veřejnosti, aby se u spolkové vlády zasadila o to, aby Nadace mohla i nadále realizovat svou práci pro blaho autochtonní menšiny v Lužici.
Problém se týká i škol. V Lužici byly ustaveny tři typy škol A, B a C. Školy typu A s lužickou srbštinou jako vyučovacím jazykem, školy B s vyučovacím jazykem německým a povinnou lužickou srbštinou (tzv. lužickosrbským profilem) a školy C čistě německé. Do roku 1990 Srbové vstupovali se 7 školami typu A a 85 školami typu B. Ve školním roce v roce 2003/4 se lužicko-srbsky učilo na 33 školách 1667 dětí, z toho 53 již v rámci programu Witaj kvalitní srbštině. Protože však po sjednocení Německa je ve východních německých zemích vysoká nezaměstnanost, postihuje to i Lužické Srby. Nezaměstnanost v Lužici je podle způsobu výpočtu až třetinová a některá města opustilo až 40 procent obyvatel. Mladí lidé odcházejí za prací a je tedy nyní i nedostatek dětí pro dvojjazyčnou výuku. Ale i zmíněná nadace podle vyjádření některých Lužických Srbu nehospodaří s přidělovanými dotacemi účelně, místo podpory školství dává velkou část prostředků do podpory Lužickosrbského národního souboru, který sice úspěšně reprezentuje lužickosrbskou kulturu v Německu i v zahraničí, ale vystupuje zčásti německy, takže využití dotace je víceméně „na hraně“ – místo skutečného života se podporuje skansenová prezentace.
Myslím, že i o těchto skutečnostech u našich sousedů bychom měli vědět.
27. března 2008
Velikonoce
Jak se vlastně určuje termín velikonoc? Slovně jednoduše – je to první neděle po prvním jarním úplňku. A počátek jara? Je to okamžik, kdy střed slunečního kotouče stane přesně nad rovníkem a Slunce vstoupí do znamení Berana. Den a noc jsou stejně dlouhé (12 hodin) – to ale jen teoreticky, protože sluneční kotouč má úhlový průměr přes půl stupně a v z
emském ovzduší dochází k lomu slunečních paprsků, takže Slunce je v den rovnodennosti 12 hodin a 10 minut nad horizontem, zatímco 11 hodin a 50 minut je pod horizontem.
Kdy tedy jaro začíná? Ve škole nás učili, že je to 21. března. Ale to už není pravda. U astronomů se dozvíme, že ve 20. století začínalo astronomické jaro 21.3. jen na počátku století. Ale už v roce 1920 se poprvé objevuje datum 20. 3. a poté se toto datum v seznamu začíná vyskytovat stále častěji a dnes již výrazně převažuje. Tak to bude pokračovat i v budoucnu. V roce 2048 se přenese první jarní den dokonce už na 19. března! Za změnu data mohou přestupné roky.
Pro účely výpočtu velikonoc církev stále bere za začátek jara 21. březen. To znamená, že velikonoční neděle může být mezi 22.3. a 25.4. Ovšem platí, že pokud první jarní úplněk nastane v neděli, připadá velikonoční neděle na neděli následující.
Kdy by se tomto problému chtěl dozvědět více (včetně algoritmu výpočtů), může se podívat na web adresu. http://www.sbor-strahov.cz/miscellaneous/Velikonoce.htm
Když se podíváme na období od r. 1990 do leto
ška, byly velikonoce v březnu jen pětkrát a po zbytek tohoto období byly vždy v dubnu. Tak brzo jako letos už zřejmě v našem životě nikdy nebudou. Ale i když jsou později nezaručuje to dobré počasí. Tak třeba v r. 2001 jsme chodili koledovat v hustém dešti a přitom bylo 15. dubna! Ale jak říká Vladěna – trávničtí lumpové mají štěstí a tak většinou jsme měli hezky (i když někdy ještě dopoledne pršelo). Horní obrázek je z r. 2001, dolní z letoška. A letošní koleda? Tak jen kousek na ukázku (na nápěv Cestáře):
I když hudba hrozná je
dívčí srdce roztaje
když zahrají, když zahrají, když zahrají, když zahrají
když zahrají vám starci z hor
jsou lepší než IKS faktor.
16. března 2008
Kamna na dřevo z Finska
Pod vlivem vysokých teplot a obrovského tlaku při horotvorné činnosti před milióny let se v hloubce několika kilometrů vytvořil nerost zvaný mastek. Pokud si osvěžíte školní vědomosti, je to známý nejměkčí nerost. Vzhledem k vysokému obsahu minerálu magnezitu má mastek o 70% větší schopnost akumulace tepla než dosud všeobecně používaný šamot a je stejně odolný vůči žáru. Tyto přednosti mastku vznikají zejména díky jeho vyšší hustotě, než jakou má uměle vytvořený šamot. Tím se z mastku stává ideální materiál pro stavbu kamen. Mnoho lidí bude mít mylný pocit, že měkký mastek je rovněž porézní. Mastek má ale velikou strukturální hustotu a proto vlhkost do tohoto kamene nepronikne. Udává se, že mastek má poréznost pouze 0,08 % ve srovnání s poréznosti stavebního kamene 30 %.
Na obrázku jsou kamna finské firmy TULIKIVI z mastku se zabudovanou krbovou vložkou. Kromě již zmíněné akumulace tepla poskytují příjemné sálavé vyzařování tepla, spalují dřevo s maximální efektivitou, proudění vzduchu udržuje sklo krbové vložky čisté a příjemným vylepšením je i popelník s víkem, takže při vynášení popela nedochází k jeho rozprášení. Právě princip sálání při porovnání s obvyklejším teplovzdušným ohřevem (proudícím vzduchem) je velikou předností tohoto typu kamen. Proudící teplý vzduch sice místnost vyhřívá, ale rozviřuje i prach a nečistoty. Sálavé záření vyhřívá stěny místnosti, nevytváří cirkulaci vzduchu a infračervené záření nám přímo ohřívá povrch těla.
Už i v ČR jsou tato kamna dodávána (viz web stránky http://www.krby-fuego.cz/ nebo http://www.krby-blanzek.cz/cz/katalog-produktu ). Kamna jsou vyrobena z masivního mastku a výrobci tvrdí, že po 2 hodinách vytápění tento masiv ohřívá místnost po dobu až 24 hodin.Kromě standardních kamen se dodávají i v provedení jako zdroj tepla pro centrální vytápění celého domu vodním oběhem nebo v provedení jako sporák s plotnou a troubou.
10. března 2008
Osídlení pohraničí
Dnes se rozsáhle používá v popisu historie našeho pohraničí pojem Sudety. Původně se jednalo o geografické označení horského masivu od Krkonoš po Jeseníky. Slovo samo je keltského původu a znamenalo „les kanců“.
Toto slovo politicky použili v r. 1918 Němci v oblasti Jeseníků, kde vyhlásili Provinz Sudetenland, tato „samostatná provincie“ ovšem byla vzniklou československou armádou už v prosinci 1918 zlikvidována.
Podruhé se název objevil po zabrání Česka v r. 1939 jako Reichsgau Sudetenland. Tato „župa“ sestávala kompletně z pohraničních území od Chebska přes severní Čechy na severní Moravu. Odtržené Jižní Čechy, jižní Morava a Hlučínsko u Ostravy byly připojeny do jiných německých žup.
Během války naše vláda v Londýně nejprve uvažovala i o možnosti trvalého ponechání pohraničí Německu nebo o poskytnutí autonomie těmto územím. S ohledem na německý teror (Lidice) už tyto plány nebyly únosné a proto byl navržen totální odsun německého obyvatelstva z odtrženého pohraničí, Toto obyvatelstvo se vlastně přihlášením k občanství německému zřeklo původního občanství československého.
Po válce nejprve nastal divoký odsun. Z pohraničí sami prchali ti, kteří se proti ČR provinili a po několika záškodnických akcích německých „partyzánů“ Wehrwolfů byly vyhnány jako odveta celé německé vesnice. Na konferenci vítězných mocností v srpnu 1945 v Postupimi byly dohodnuty podmínky organizovaného odsunu, který byl pak dokončen do listopadu r. 1946. Z několikamiliónové německé menšiny zůstalo v pohraničí pouze asi 200 tis. lidí (antifašisté, smíšené rodiny nebo nepostradatelní odborníci v pohraničním průmyslu).
Po osvobození pohraničí na začátku května 1945 vláda ČSR podnikla opatření k obnově života a chodu pohraničí. Pro zajištění změny národnostního charakteru začali do našeho pohraničí přicházet na výzvu vlády a zemských orgánů noví osídlenci.
Nejdříve to byly spíše individuální akce bývalých obyvatel pohraničí (ale bohužel i příchody a odchody „zlatokopů“, kteří rabovali opuštěné domy), pak již probíhalo plánované a řízené přemísťování obyvatelstva z vnitrozemských okresů do pohraničí. Poslední poválečnou vlnou bylo usídlování zájemců ze Slovenska a repatriantů - krajanů ze zahraničí (Rumunska, Maďarska) v pohraničí u nás. Tak zvané Okresní správní komise zajišťovaly německý majetek a předávaly novým dosídlencům zabavené domky k bydleni.
Toto období je popisováno v řadě románů – z komunistického pohledu to byl Řezáčův román Nástup, v poslední době pak Stránského román Zdivočelá země (podle ní byl natočen televizní seriál). Román dvou autorů - Krause a Pecháčka - Proměněná zem se odehrává kolem konce války na Cvikovsku, ale tuto knihu jsem nikdy neviděl.
Padla zde zmínka o Wehrwolfu. Dnes již málokdo ví o co šlo. Název pochází z nevýznamného románu německého spisovatele Hermanna Lönse Der Wehrwolf. Děj se odehrává za třicetileté války, kdy vesničané na severu Německa (v kraji kterým procházely švédské, dánské, německé a rakouské armády) vytvořili sdružení, která mělo chránit vlastní lidi a majetky před cizími žoldnéři. Začali si říkat wehrwolfové, tedy ozbrojení vlci.
V r. 1944 vychrlily tiskárny několik milionů kusů této knihy. Kniha se povinně četla v armádě, v SS, ve školách i Hitlerjugend. Při vidině blížící se porážky ve válce potřebovali němečtí nacisté vštípit národu, že „i kdybychom náhodou válku prohráli, zbývá nám ještě boj v lesích, boj v podzemí“. Odpovědným za akci Wehrwolf se stal bývalý nacistický šéf SS na Ukrajině Hans Adolf Prützmann. Ve spolupráci s K.H. Frankem působil i na našem území. V posledních měsících války se pořádala školení o záškodnické činnosti hlavně pro členy Hitlerjugend (jak hochy tak děvčata). A skutečně pak po květnu 1945 došlo v pohraničí k řadě přepadení, žhářství a i vražd, které měli na svědomí zfanatizovaní Wehrwolfové, či jak se později říkalo Werwolfové (vlkodlaci).
Slovo samo je dnes bohužel populární v oblasti bojových her pro PC.
2. března 2008
Prameny, potoky
- Dobranovský potok
- Boberský potok
- Hamerský potok
- Svitávka
Boberský potok pramení u Nové Hutě, protéká Rousínovem, Cvikovem a mezi Kunraticemi
a Lindavou ústí do Svitávky.Hamerský potok je nám nejbližší. Pramení na hranicích mezi Luží a Pěnkavčím vrchem, U Jána podtéká silnici z Nové Hutě na Horní Světlou (zde se do ní připojuje výtok z blízkého Sirného pramene – viz obrázek) a teče dále severně od Suchého vrchu (zde je skalnatý úsek, nazývaný Peřejky). Pak jsou jeho vody zadrženy lesní přehradou (o ní jsem psal 27.6.2007). Dál protéká kolem Hamru do Antonínova údolí a u Mařeniček ústí do Svitávky.
Svitávka je nejdelším místním potokem (38 km). Pramení v Německu, u Krkavčích kamenů se dostává na naše území, protéká dále Dolní Světlou a Mařenicemi (u mostku vedle hospody U 3 lip je pěkné renovované sousoší – Kristus, sv. Václav a sv. Jan Nepomucký), Mařeničkami (zde byly na Svitávce vybudovány v osmdesátých letech retenční rybníky). Dále pokračuje přes Kunratice, Lindavu, Svitavu, Velenice, Zákupy do Brenné, kde se vlévá do Ploučnice.
Ploučnice tedy sbírá vody z našeho území. Má údajně dva prameny – u Ještědu a Osečné. Protéká Stráží pod Ralskem a u Novin dokonce protéká skalní průrvou a přírodním tunelem. Pokračuje přes Mimoň do České Lípy a u Děčína se vlévá do Labe. Její délka je 116 km.
V lesích kolem Milštejnu jsou další potůčky (např. ze Stříbrného pramene pod Suchým vrchem teče potok do Naděje, který se v Antonínově údolí spojuje s Hamerským potokem. Trávníkem protéká Trávnický potok, který je přepadem z vodárny v horní části Trávníka. Cestou 
protéká i mnoha zahradami u místních chalup – viz obrázek. Dále teče údolím pod Zeleným vrchem a za Mařeničkami se vlévá do Svitávky.
Přírodních studánek v našich lesích není mnoho. Kromě zmíněného Stříbrného pramene je udržovaná studánka v dolní části Naděje (u začátku Antonínova údolí), další zanedbaná studánka je na svahu nad kapličkou v Naději. V některých domech v Trávníku i v Naději byla místní zvláštnost – místo studní s pumpami měly tyto domy ve sklepě malou studánku.
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]