23. listopadu 2008
Žili mezi námi I.
Podle pamětníků se do opuštěných chalup v Naději přistěhovala po válce skupina hudebníků – většinou z orchestru Národního divadla či České filharmonie. Byli to Šmejkalovi, Karochovi, Poštovi, Tesaříkovi či Perglovi.
Pan Šmejkal byl houslistou v orchestru ND, kde pokračuje i jeho syn. Jezdíval s rodinou dlouhá léta - údajně poté, co mu vykradli pronajatou chalupu – do chalupy k Moravcovům (paní Moravcová a paní Šmejkalová byly sestry). Jeho syn, také hudebník, se v Naději zastavil vloni na výletě. Jeho manželka, varhanice, hrála nedávno na koncertu v mařenickém kostele.
Tesaříkovi - otec (hrál na kontrabas v orchestru ND) i syn, také hudebník - již oba zemřeli. Chalupu měli společně s rodinou Poštových. Pavel Tesařík byl profesorem na konzervatoři. Jeho matka rovněž vyučovala hudbě, její sestra Zora Šemberová je velmi slavnou českou baletkou, která žije od r. 1968 v Austrálii. Původní chalupa Tesaříkových nyní patří její rodině. Více si povíme v další části těchto vzpomínek.
Také starý pan Karoch hrál v orchestru ND. I jeho oba synové (Václav, profesor na gymnásiu Hellichova, a mladší Jiří) bohužel již zemřeli. Václav s námi před drahnými lety, kdy jsme ještě nepořádali táboráky, ale vysedávali v původní hospodě, hrával na harmoniku a zpíval.
Pan Pergl byl vynikající klarinetista i hudební skladatel, který hrál v České filharmonii a od r. 1951 i v Českém nonetu. Měl chalupu na rozcestí vzadu v Naději. Byl i velký džezmen - hrál na alt- i tenor- a bassaxofon.V r. 1968 emigroval i s celou rodinou do Kanady. Je zmíněn i na kanadských web stránkách, věnovaných klarinetové hudbě. Jeho fotografie z Kanady (se svým synem a s profesorem hudby na torontské univerzitě S. Pierrem) je v textu. Zemřel v r. 2001. Jeho dcera a syn po revoluci několikrát přijeli do ČR a i za známými chalupáři do Naděje.
Dalším hudebníkem byl klavírista a skladatel Josef Stanislav. Byl to autor řady klavírních skladeb, písní, symfonií, sborů a scénické hudby. Stal se profesorem na AMU. Jeho písně byly populární v padesátých letech (např. Zní zpěv a smích náš po kraji). Věnoval se i hudebnímu folkloru (napsal monografii o práci malíře L. Kuby v oblasti srbského folkloru). Zemřel v r. 1971. Zpočátku jezdila jeho rodina do pronajaté chalupy v Naději, později si koupili chalupu v Trávníku.
Jeho žákem jako chlapec byl i Luboš Fišer (viz další obrázek), významný český hudební skladatel, který v Naději řadu let žil a s námi se přátelil až do své, bohužel značně předčasné smrti v r. 1999. Byl velmi plodným autorem jak vážné hudby (symfonie, opery a orchestrální či klavírní skladby, které se hrály a hrají i na významných hudebních festivalech v zahraničí – např. opera Věčný Faust, sbor Nářek nad zkázou města Ur a d. ), tak i hudby k filmům a večerníčkům. Napsal přes 300 hudebních doprovodů jak k českým tak zahraničním filmům. Jejich seznam by zabral řadu stran, tak si připomeňme jenom filmy Mach a Šebestová, Tajemný hrad v Karpatech, Zlatí úhoři nebo Černí baroni. Hodně času trávil na své chalupě v Naději, kde i komponoval. Setkávali jsme se s ním jak v hospodě tak někdy u táboráků. Jednou byl při táboráku na zahradě hájovny v Naději požádán, aby zahrál. Když oznámil, že on jen na piáno, vytratilo se šest silných kamarádů a po chvíli z půdy hájovny přinesli k ohni skutečné piáno. Pak už Lubošovi nezbylo než aby u skály, ozářené ohněm táboráku, hrál slavné melodie. Škoda, že se neuskutečnil jeho nápad, že pořídíme žebřiňák, na něj mu dáme piáno a on s námi bude jezdit při velikonočním koledování.
19. listopadu 2008
Přijďte pobejt
Pokud budete o druhém prosincovém víkendu na chalupách, udělejte si chvilku a zajeďte do Nového Boru, V kině se tam koná třetí ročník akce Lužické ozvěny ekofilmu.
Akce probíhá v sobotu 13.12. 2008 od 9 do 17 hodin, vstup je zdarma. Budou promítány přírodopisné filmy, proběhne přednáška o ochraně ptáků (zvláště o čápech černých), výstava fotografií z cesty po Venezuele a vystoupení souboru středověké a barokní hudby Solideo. Součástí akce bude trh adventních a vánočních předmětů, obrázků a včelích produktů.
Kdo si přinese hrneček, dostane zdarma kávu nebo čaj. Akci pořádá Správa chráněné krajinné oblasti Lužické hory a občanské sdružení přátel Lužických hor.13. listopadu 2008
Před devadesáti lety skončila 1. světová válka
V polovině devadesátých let se se svými příbuznými nějak nepohodl a do chalupy přestal jezdit. Ovšem přesto si připomínám jak v té době jednou v létě k večeru přijela do Trávníka na palouk vedle domku Musilových dodávka Barkas, ze které vystoupil pan Vocásek (kterému bylo tehdy 102 let!) se svým vyženěným synem a vnukem ... a že prý přijeli na houby. Spaní měli vyřešené – na podlaze v nákladním prostoru auta měli houně. V pět ráno už všichni tři vyrazili do lesa.
Za první světové války narukoval pan Vocásek do c. a k. vojska, ale brzy zběhl k Rusům. V řadách našich legionářů se pan Vocásek zúčastnil i bitvy u Zborova. Někdy po ní byl raněn a dostal se do kyjevské nemocnice. Pak prožil anabazi českých legií přes Sibiř do Japonska a na Štědrý den v r. 1919 se nalodil na loď, která naše legionáře dopravovala domů.
Po válce pracoval v plzeňské Škodovce. Ovšem v r. 1938 se jeho život zvrtl. Stal se členem fašistické organizace Vlajka. A Vlajkaři byli po válce stíháni jako zrádci a udavači. Před soud se dostal i Vocásek. Za údajné udavačství dostal doživotí, ale v r. 1954 byl na základě presidentské milosti z vězení propuštěn a v šedesátých letech byl jeho trest zahlazen. Jako odsouzený byl ovšem vyloučen i z obce legionářů.
Zbytek života žil poctivě a opět pracoval ve Škodovce. Stal se adventistou. Až v r. 2002 si požádal o obnovu soudního řízení z r. 1946 s argumentací, že byl odsouzen neprávem. Nový soud ovšem neposuzoval jeho vinu, ale pouze rozhodl, že nejsou splněny podmínky pro obnovu řízení. To potvrdil i Nejvyšší soud. Proto nebyl nikdy přijat zpět do Čs. obce legionářské a nad jeho hrobem se žádné pocty nekonaly. Většina našich novin ovšem v té době o jeho životě napsala články.
7. listopadu 2008
A vidíme!
Teď by se ještě měli pochlapit vodáci, protože na horní trávnickou cestu už desítku let vytéká voda z parcely, kde kdysi vyhořela chalupa Musilových. Buď jde o trvalý únik z vodovodního potrubí od vodojemu nebo o prolomené potrubí potoka (přepad z vodojemu), který kolem tohoto místa vede asi 20 metrů pod zemí.
2. listopadu 2008
Ne všechny obecní cesty
- první ještě ucházející kus
- druhý - začínají louže
- třetí - z louže do bažin.
A přitom cestou v tomto stavu projel traktor Služeb města Cvikova s přivěšenou sekačkou na trávu. Nevím, co tam je k sekání, ale pochybuji, že řidič referoval svému vedoucímu, že je tam dost míst k zasypání, případně, že by se měl u cesty prohrábnout rigolek. Uvidíme.Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]