27. června 2007
Přehrada Naděje
Z hlediska kilometráže leží na 4,2 km potoka od jeho pramene. Jedná se o nádrž, která byla určena pro nadlepšování průtoku pod profilem k zajištění kapacity pro menší průmyslové závody. Dnes není nikterak využívána a neprovádí se zde žádná manipulace. Před vtokem potoka do nádrže je lapač splavenin o objemu 15,0 m3. Nad přehradou ve vzdálenosti cca 200 m nad koncem vzdutí je štěrková přehrážka asi 1,30 m vysoká, vyzděná z lomového kamene.
Přehradu vyprojektovala a postavila firma A. Niklas z Teplic v letech 1937 – 1938 jako nádrž užitkové vody pro vodní díla Hamerský mlýn a pilu vodovodního svazu Niederland se sídlem ve Varnsdorfu. Vodní dílo Hamerský mlýn se nacházelo asi 300 m pod přehradou, v čp. 65. Asi o 500 m níže bývalo další vodní dílo – pila v čp. 51.
Hráz
Nádrž
Náhony ve skalách
Zajímavostí našeho okolí jsou náhony bývalých mlýnů a hamrů. Připomeneme si zde několik částečně zachovalých náhonů v blízkosti Trávníka a Naděje. Od lesní přehrady v blízkosti osady Naděje teče Hamerský potok až ke svému soutoku s říčkou Svitávkou (na horním toku u Cvikova je to Boberský potok). Za mlada jsme náhony prolézali a říkali, že jdeme do katakomb.
Prvním v pořadí je náhon, který vycházel od přehrady a po pravém břehu vedl až do Hamru, kde poháněl pilu (dnes již neexistuje). Zachovaná je pouze část náhonu poblíž Hamru, vysekaná ve skále a místy krytá kamennými deskami.
Druhý náhon je asi 2 km pod přehradou – z malého přehrazení potoka vedl náhon (opět vysekaný do skal na levém břehu potoka) do zásobní nádrže před bývalou přádelnou (za války německá válečná výroba, pak nějakou dobu domov důchodců – i za komunistické éry zde o staré lidi pečovalo několik řádových sester - a v poslední době léčebna pro dementní ženy.
Náhon poháněl vodní kolo (či turbínku) ve sklepě budovy.
Odtud vedl třetí náhon. Spíše by se mělo mluvit o odhonu, protože odváděl využitou vodu zpět do potoka, ovšem až po několika stech metrech, aby se vyrovnal spád (turbínka byla pod úrovní potoka v tom místě).
Čtvrtý náhon sloužil pro dnes již neexistující mlýn v Antonínově údolí (za silnicí Trávník – Mařenice). Před silnicí zřejmě kdysi existoval rybník a od jeho hráze byl náhon vysekaný plně ve skále (vede pod dnešní silnicí) a na pravé straně údolí ve skalním svahu až k původnímu mlýnu. V jednom místě se zachoval i zbytek skalní kapličky.
Pokud náhony vedou ve skále, mají vždy po několika desítkách metrů prosekané inspekční okno (pravděpodobně proto, aby bylo možno odstranit případné při průtržích mračen naplavené dřevo, které se mohlo vzpříčit a blokovat průtok vody).
20. června 2007
Veselé historky (ne z natáčení, ale z chalupaření) III.
Tentokrát hlavně z lyží
- Takhle jednou po vánocích se parta vydala na běžky, povídalo se a šlapalo. Pěkně nám to odsejpalo. Znalec Drboš nás vedl tam, kde chodí na hřiby (ale jen vždycky z cesty máchl rukou – „tady kousek jich je“). Když se už pomalu stmívalo, prohlásila jeho žena: „Ale tady jsme už před hodinou šli“. No měla pravdu. Chodili jsme podle stop dokola kolem kopce Kobyla zvaného. Tak jsme se na další vhodné křižovatce místo doleva dali doprava. A za tmy jsme po do té doby neznámé cestě dorazili k Milštejnu. Sice se potmě v prosinci v 7 večer
jede s kopce po ledovaté cestě dost špatně, ale aspoň, že člověk ví, kde je …
- Mezi vánoci se před mnoha a mnoha lety zavedlo něco jako Jizerská padesátka - Jízda hospodami Lužických hor. Byli jsme mladí sportovci a tak vyrazit na běžkách k Tolštejnu a pak se vracet se zastávkou v každé hospodě nebyl problém. Leda co do koordinace vnímání. Takže jednou už zbýval poslední úsek cesty – z Horní Světlé dolů k přehradě a domů. Cestou se, jak místní vědí, křižuje silnička na Novou Huť. No a Franta Zlatoústý dojel k silnici a vidí světla auta, tak že mu dá přednost. Jenže i automobilista byl zdvořilý. Před Frantou na zasněžené silnici zastavil a ukazoval ať Franta přejde. No, po malém šermování rukama bylo jasné, že Franta nechá první přejet auto. Řidič pokrčil rameny, odbrzdil a projel. Jenže to udělalo „Křup, křup“ a špičky Frantových lyží, které vyčuhovaly do silnice, byly ulomené …
- Dnes se dostavilo zmoudření věkem, taky je většinou mezi Vánoci a Novým rokem málo sněhu, takže se už nejezdí na běžkách, ale chodí pěšky. A taky se už nechodí tak daleko jako na Tolštejn a Lesnou (tehdy se začínalo v nádražní hospodě v Jedlové). Dnes nám stačí hospody na Krompachu u zámečku (a tam se dá dojet autobusem zrovna když otevírají), Na vyhlídce na Valech, U Jirky a Nataši a Stará hospoda v Dolní Světlé a končí se v Mařenicích. Velkou škodou je to, že už není hospoda na Juliovce (byla umístěna pochodově i pohodově v příhodném místě).
- Po lyžařských terénech se dá chodit i bez sněhu. To jsme si jednou šli projít sjezdovku z Horní do Dolní Světlé. Bylo to po zimě, sníh sice už nebyl, ale půda byla ještě promočená. Takže Vašek (co dělal neony a už mezi námi není) uklouzl a pěkně z výšky dosedl na zadel a kousek se po ní svezl. Brali jsme to jako humornou vložku, ale on bědoval. Vysvětlil nám, že má v zadní kapse klíč od chalupy (srovnatelný s klíčem od brány na Karlštejn) a že ho má obtisknutý na svém těle. No to naše veselí nezmenšilo, spíš naopak. Jó, jo … radost zlomyslná, radost nejčistší.
- Když už byla řeč o jízdě či pochodu hospodami, tak jednou v šedesátých letech parta z vysoké železniční školy (z ní jsme v Trávníku či Naději 3 a ve Sloupu další 2) se usnesla, že taková akce jako bylo 100 jarních km (vysvětlení pro mladé – ujít turisticky a doloženě během jara 100 km) si zaslouží účast. Ale trochu jsme si to pozměnili: Bude to akce 100 jarních piv a dokladovat se to bude účtenkami z hospod. Začalo se společně 21. března v pražské hospodě U Zpěváčků (za Národním divadlem). Akci nám ale trochu znechutil kolega, který splnění úkolu doložil už 27. března!
P.S. Už je taky po smrti – jo, je to ten co bydlel za Bílou labutí a co mu jednou byl doručen dopis od dalšího kolegy ze Slovenska s následující adresou:
Mladý pán M.K.
Pán poštár, moj kamarát bydlí v Prahe za Bílou Labutí v tom dome, čo je vinárňa U Antoníčka. Buďte taký láskavý a doručtě mu to. Ďakujem pekně.
Došlo.
17. června 2007
Třicátýosmý
V r. 2003 byl na bývalém hraničním přechodu v Horní Světlé odhalen pomník na připomínku událostí v r. 1938. Kromě obrázku z odhalení pomníku si připomeneme o co v r. 1938 zde šlo.
V té době zde byl celní úřad Horní Lichtenwald. Po známých provokacích henleinovců byla 20.5.1938 vyhlášena „mimořádná opatření“ na našich hranicích. V důsledku toho zaujaly místa na hranicích jednotky tzv. Stráže obrany státu SOS.
SOS tvořili celníci (Finanční stráž), četnictvo, policie a přidělené vojenské posily. Oblast Lužických hor patřila pod velitelství praporu SOS v Liberci. Tento prapor měl v r. 1938 celkem 1675 příslušníků. Lužické hory strážila 4. rota s velitelstvím v Mařenicích a 5. rota s velitelstvím v Petrovicích. Jedna jednotka SOS zaujala postavení v dnešních Myslivnách, druhá na celním úřadě v tehdejší Horní Světlé (dnes je to oficiální turistický přechod Dolní Světlá – Waltersdorf).
Do září 1938 nedocházelo na tomto úseku k vážným incidentům. Až 22.9.1938 odpoledne, po přerušení telefonního vedení do vnitrozemí, vtrhla přes hranici z Německa s pistolemi v rukou přesila ordnerů a protože hlídky SOS měly nařízeno nestřílet směrem k hranicím, celnici naše hlídka pod hrozbou pistolemi opustila. Ordneři celnici obsadili, zdemolovali a vyvěsili zde prapor s hákovým křížem. Ustoupivší hlídka vyrozuměla velitelství vojenské posádky v Mařenicích a místní rota se vydala dobýt celnici zpět. Před půlnocí poté, co čeští SOS použili kulomety a granáty, ordneři celnici opustili a utekli zpět za hranice do Německa. Přitom byl zabit jeden z Němců, občan z Kunratic.
Ve stejný den přepadli ordneři české úřady i ve Varnsdorfu a v jeho okolí.
Po přijetí Mnichovské „dohody“ po vydání pohraničí odešli i příslušníci SOS a to až do Bělé pod Bezdězem. Po okupaci a vzniku protektorátu začalo gestapo stíhat účastníky tehdejšího boje „za vraždu“ říšskoněmeckého občana. Řada jich byla vězněna a vyslýchána, ale nakonec byl jen velitel útoku četař Rajchrt odsouzen na 10 let do káznice. Z nacistického vězení se dostal až v dubnu 1945 při osvobození bavorského Creussenu americkou armádou.
Zmíněný pomník byl odhalen 20. září 2003 za přítomnosti dnes již zesnulého generálmajora Špačka, předsedy Československé obce legionářské (hrdiny ze západní fronty – boje u Dunkerque). Za zmínku stojí, že asi ve vzdálenosti 10 m od našeho pomníku stojí na německé straně u plotu tamějšího hotelu pomník, který připomíná odsun Němců v r. 1945.
16. června 2007
Veselé historky (ne z natáčení, ale z chalupaření) II.
- Za starých časů měl kamarád Drboš u chaloupky prevét (pro nepamětníky tzv. suchý záchod) s odpadem do latriny u zdi chalupy. Jednou (jak bylo u něj zvykem) u něj na chalupě trávilo víkend pár kamarádů. Po nějakém tom alkoholovém osvěžení si jeden z nich odskočil na záchod. Po chvilce se vrátil, pobledlý s děsem v očích: „Ty, ty máš někoho dole na hajzlu! Já tam hodil papír a on mi ho připlácl na zadek!“ Onen dobrý muž totiž netušil, že zmíněný prevét má značný tah! Znalci chalupy věděli, že po úkonu musí vstát, v levé ruce držet poklop, pravou se utřít, papír hodit do díry a rychle díru přiklopit. Jinak se papír rychle vracel zpět.
- V té době se ještě tolik nedbalo na zákonná nařízení o studnách, septikách a žumpách. Proto si švagr dotyčného Drboše vyrobil vlastní kalové čerpadlo – mohutnou konstrukci s motorem nahoře, jehož hřídel byla prodloužená asi na jeden a půl metru, kde bylo oběžné čerpadlo, ke kterému se přišroubovala hasičská hadice a nastavovala se podle potřeby, kam se žumpa měla vypustit. Funkční to bylo, až na to, že se hadice občas ucpala (byly to vyřazené hadice s potrhaným vnitřním pogumováním a občasný tuhý fekál přitlačil odtrženou gumu a už to nepumpovalo). Zařízení bylo pro trojmužnou obsluhu (což mi připomíná, že se kdysi na Slovensku prodávalo tak zvané trojchlapové pivo: Jeden ho pil a dva ho drželi, aby s tím nepraštil a neutekl). Tady jeden obsluhoval síťový vypinač, druhý spouštěl stroj do žumpy a třetí manipuloval s hadicemi. Domluva někdy byla obtížná. Mašinka se ucpala a zazněl povel: „Vypni!“ Stalo se. Po chvíli se obsluha u vypinače - Chajda -ozvala: „Dobrý?“ – a uslyšela odpověď: „Jo“ (znamenající, že se závada našla). Vypínátor usoudil, že je opraveno a tedy bezelstně vypínač zapnul. Protože oprava nebyla dokončena a pomocník - cvikovský Bárťa (dej mu Pánbůh věčnou slávu) právě držel dva konce rozpojené hadice v rukách, výsledek byla sprška fekálií do obličeje tak mocná, že mu sfoukla i klobouk.
- V době, kdy se nám rodilo četné potomstvo (Husákovy děti), bylo známé, že v Dederónii je dětské oblečení a botičky výrazně levnější. Protože v našem případě byla Dederónie za kopci, nepředstavovala cesta autem žádnou další významnou položku, která by nákup prodražovala. Problém byli jen bdělí dederónští celníci, kteří nákupy zabavovali, v nejlepším případě kupujicí vraceli do místního bazáru. Na celníkychtěl jednou vyzrát v předchozím dílu zmiňovaný mistr těžké váhy a tak si koupil nové boty značky Salamander, obul je, svoje zahodil a šup na hranice a domů. Jenže se nepovidlo a bělí celníci botky zabavili a místo nich obuli našeho kamaráda do igelitových obalů. Proto jsme se na další paš pečlivě připravili – udělal se soupis požadavků ze tří spřátelených rodin a opatřily se dva shodné ruksaky. Rodičové ze dvou rodin vyrazili do Žitavy a „Ljóbau“ na nákup s jedním z ruksaků. Otec poslední rodiny dostal zbylý ruksak. Dohodlo se, že se sejdeme na vrcholku Luže, kde vede česko-německá hranice a nenápadně si ruksaky vyměníme. Dohodnuto, vykonáno. Nákup se uskutečnil a nákupčí vyrazili z Waltersdorfu na vrchol Luže. Jen netušili, že z německé strany vypadá Lausche jako Sněžka (kopec je snad pětkrát tak vysoký než z české strany)! No, ale upocení dorazili na vrchol, aby zjistili, že na normálně opuštěném holém vrcholu Luže je nejméně dvacet dederónských turistů (a nabyli pocit, že mezi nimi jsou určitě i zamaskovaní celníci!!). Z česká strany po chvíli dorazil pionýrský oddíl, vedený kamarádem Drbošem (on sebral všechny děti z Trávníka a Naděje a vzal je na výlet s tím, že se nesmí ke svým otcům a strýcům hlásit). No nehlásili se, ale pomrkávali a úsměv si schovávali za dlaněmi). Po chvíli obav obě party opřely své ruksaky (oba nacpané – jeden oblečením a dětskými botičkami, které se na ruksaku viditelně rýsovaly, druhý lehounký, nacpaný papírem) o stejný hraniční kámen. Pak všichni poodešli a kochali se okolní krajinou. Když se zdálo, že se nikdo nekouká (a že převlečení celníci to nejsou), proběhla výměna ruksaků a následoval nenápadný odchod pionýrů do Trávníka a nákupčích k autu do Waltersdorfu. Dobrá věc se podařila – ale prý jsme byli žabaři. Odvážnější kamarádi z Krompachu si takhle předali na lesní cestě pod Valy, přehrazené závorou, i celou ledničku. Jak se to říká – příště budeme moudřejší, drahoušku – pašovat se musí v hustém lese, ne na nejvyšším vrcholu Lužických hor.
Veselé historky (ne z natáčení, ale z chalupaření) I.
Za léta prožitých víkendů na chalupě se nashromáždila řada historek, které se dodnes připomínají u letních táboráků. Vzpomeňme zde na některé z nich. Několik se jich týká kamaráda Bucka, který již bohužel řadu let není mezi námi.
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]