10. října 2017

Tak nám opravují přehradu



Přehrada v Naději byla postavena  na konci první republiky a zkolaudována prý až po připojení Sudet k Říši. Postavena byla kvůli mlýnům a hamrům, které poháněl Hamerský potok, protože jeho prameniště bylo využito jako sběrná oblast vodovodu pro Rumburk (budován někdy kolem roku 1936). Jako vyvolanou investici bylo nutno postavit přehradu v Naději, která umožnila pohánět zmíněné vodní mlýny a hamry. Její funkce zanikla  odsunem tehdejších německých obyvatel a přechodem na elektrické pohony.

Přehrada má u hráze šířku 90 m a hloubku 6 m. Za mlada nám „teplota“ vody (dosahující za horkých letních dnů až 14 oC !) tolik nevadila a někdy jsme plavali až do zadní mělké části. Hráz je rozdělena do ří úseků, vlevo je část se zábradlím, kde je uovládání výpusti, a napravo je plochá část, kde jsme se slunili na dekách. Mezi nimi je přepad s oblou betonovou korunou.Patřilo k frajeřině po oblé části, obrostlé vodními řasami, přejít z jedné strany na druhou. Bylo nutné si dávat pozor, aby při případném sklouznutí dotyčný exhibicionista spadl do vody a ne dolů pod hráz. Dlouho se hovořilo o vojákovi, který v roce 1965 při přecházení spadl sice jen do vody, ale utopil se.

Nápadné bylo i to, že koruna hráze zřejmě nebyla zcela vodorovná, protožeza normálního stavu  voda přetékala jen po jedné polovině.


Takže teď došlo k rozsáhlé opravě (asi před dvěma roky přehradu částečně vypustili a opravovali její výpust). Nyní opravují korunu hráze (výměnou betonových bloků). 
Je to akce Povodí Ohře, pod které patří toky v našem kraji (i když Ohře vtéká do Labe na jeho levém břehu a my jsme na břehu  pravém). Aby měly stavební stroje přístup k hrázi, byla původní cestička ze silničky dolů pod hráz rozšířena  a vysypána štěrkem.
  Práce mají být ukončeny do letošního prosince. Připojené fotky dokladují snížení hladiny přehradního jezera a  rozpracovanost přestavby koruny hráze.

2. října 2017

Duchovní mezi chalupáři



Před několika málo lety jsme se dozvěděli, že si u nás jednu z chalup (která kdysi patřila rodině divoké Alexandry z filmu Markéta Lazarová) koupil duchovní z Varnsdorfu. Protože měl rodinu, usoudili jsme, že to je asi evangelický pastor. Ale pak jsme ho začali poznávat lépe, protože se on i se svou ženou objevoval mezi námi, třeba i v hospodě. Nedávno za značné účasti uspořádal vysvěcení skalní kapličky v Antonínově údolí (viz obrázek) a mši ve trávnické kapli.


Takže už víme, že se jedná o duchovního církve starokatolické – faráře ve Varnsdorfu. A několik zajímavostí z historie této církve vás možná zaujme.
Starokatolická církev vznikla v r. 1871 odtržením od církve římskokatolické v důsledku nesouhlasu části věřících se závěry tehdejšího vatikánského  koncilu katolické církve (nesouhlasili s vyhlášením papežské neomylnosti, s povinností celibátu kněží a p.).
První starokatolická farnost v našich zemích vznikla v r. 1872 právě ve Varnsdorfu a v dalších pohraničních oblastech hlavně mezi německou menšinou.  Za komunistického režimu byla tato církev potlačena (argumentem bylo právě její rozšíření za první republiky mezi sudetskými Němci).
V šedesátých letech byl persekvován její tehdejší biskup Augustin Podolák, který pak žil u své rodiny ve Cvikově. Po revoluci byla v roce 1990 církev obnovena a biskup Podolák byl znovu ustaven do své funkce. Zemřel v r. 1991 a pochován je ve Cvikově. Biskupství této církve je nyní v Praze a jejich centrem je známý kostelík sv. Vavřince na Petříně proti bludišti.


Současný varnsdorfský farář a náš soused – chalupář je česky výborně hovořící Polák, který ke starokatolické církvi přestoupil z církve katolické. Je dokonce místostarostou ve Varnsdorfu a jeho žena je od nedávna členkou našeho místního Osadního výboru.  Na obrázku je kostel ve Varnsdorfu, kde je Roland farářem. Přejeme jim oběma ať se jim mezi námi chalupáři líbí.

25. září 2017

Podzimy důchodců



Zamysleli jsme se nedávno a zjistili, že už devátý rok pořádáme v září „důchodcovské vycházky“. Jen tak pro rekapitulaci, bylo to takto:

09/09                   na Hvozd

09/10                  na Klíč

09/11                  do Rousínova a přes Sirný pramen domů

09/12                  na Tolštejn a do Jiřetína

09/13                  přes Údolí samoty do Nového Boru

09/14                 na skály v Jonsdorfu a zpět do Trávníka

09/15                  do Oybinu a pak přes Hvozd do Trávníka

09/16                na Popovu skálu u Horního Sedla (do   
                         Rynoltic a zpět busem)



No a letos jsme vyrazili Z Trávníka kolem Zeleného vrchu do Drnovce. Odtud jsme pokračovali po zelené značce kolem skalní kapličky do Kunratic. V jedné skále blízko kapličky jsou mechem zarostlá vytesaná písmena A.H. (asi pozůstatek po idolu místních sudetských Němců).   Tam jsme se v místní hospodě výborně najedli – vaří tam náš kamarád mistr kuchař z Naděje. Na kole tam za námi dojel mistr cyklista Pepík, na kterého si vzpomenete ze článku o loňské cyklistické cestě k Baltu.  A ještě jeden zážitek jsme tam měli, když nám k našemu hodování zazpívala servírka několik písniček s doprovodem hudby (karaoke)!


V Kunraticích mají ještě jednu památku – sochu císaře Josefa II. Pochází z toku 1883, za první republiky byla odstraněna, ale v roce 1946 si ji Kunratičtí obnovili. Je malovaná, jako bývaly sochy v Mezopotámii a ve starém Egyptě.


Pak jsme prošli Kunraticemi a konstatovali, že si do délky moc nezadají s Lovosicemi. Snad jen v Lovosicích nemají tolik uštěkaných psů, kteří nesnášejí dědky turisty. Po levé straně silničky do Mařenic jsme si prohlédli řadu skal, které jsou oficiálně zapsány jako horolezecké skály s vyznačenými výstupovými cestami.  Skalní suky mají poetické názvy jako Ztracený vodník, Kunratická jehla, Sklepní věž nebo Mařenický kámen. 
Podél kunratických rybníků (na pravé straně silnice) jsme došli až k rozcestí, kde se silnice dělí na směr do Drnovce a do Mařenic. Tady nás čekal kamarád z Trávníka s autem a kousek nás popovezl do Mařenic k osvědčené hospůdce u Břicháčků, Čas u piva nám rychle ubíhal a v šest večer jsme se autobusem svezli zpět do Trávníka. Pěšky jsme ušli asi dvanáct kilometrů.

 Tak teď jen, aby nám dědkům zdraví sloužilo a zvládli jsme příští rok jubilejní desátou vycházku.

18. září 2017

Dobří holubi se vracejí



Ale k nám se občas vracejí i naši emigranti u roku 1968.  Teď jsme tu měli na pár dní kamaráda Lexu z daleké Kanady a dokonce i se svojí dcerou. Lexa s celou rodinou přesídlil přes Rakousko v listopadu 1968, těsně před tím, než od MNV  zakoupil „autobusovou čekárnu“ v Trávníku (předkupní právo tehdy z „rodinných důvodů“ přepustil našemu TV Sašovi).

Od roku 1989 tady byl už asi čtyřikrát, jeho Olinka (se kterou se před lety v Kanadě rozvedl) tady byla dokonce ještě častěji. 
 Lexa sem přijel autem z Drážďan, kde je pochovaná jeho babička a maminka.  Obdivovali jsme, jak jeho dcera Monika mluví výborně česky, ačkoliv zde do školy nikdy nechodila (prý si vždycky chtěla zachovat kontakt s námi). Navštívili několik chalupářů, byli na obědě u Ládi s Vlastou na houbové omáčce a ve cvikovském pivovaru si pochvalovali chutné jídlo.  Zajeli jsme s nimi se podívat do Oybina (ovšem počasí tomu výletu nepřálo). Pak se zúčastnili středeční sleziny v místní osvěžovně, kde se sešli alespoň chalupáři- důchodci (co už nemusí do Prahy do práce) a dojatý Lexa zaplatil kamarádům dvě rundy (samozřejmě doprovázené známým přípitkem Héj rup!).


Zavzpomínali jsme na mladá léta (a mladé lásky nebo to byly vlásky?). Další den odjeli ještě navštívit terezínské ghetto a Malou pevnost. K večeru se vrátili do Drážďan, odkud přes Frankfurt odletěli domů do Kanady.

Monika slíbila, že se za rok ukáže znovu, moc se jí mezi námi líbilo. A vkládám pár fotek na dokreslení.




To jiný emigrant, Slávek, který se sem vlastně vrátil, aby ve Cvikově získal svoji lásku z mládí, a který vždy stanoval na zakoupeném kousku pozemku na Knesplovce, se zřejmě už nevrátí. Pozemek prodal, ale zdá se, že jsme tak získali šikovného kytaristu k našim ohňům. Nový majitel pozemku bez vody a elektřiny - ajťák Matěj  - je i instruktorem na dětských táborech, naše končiny zná a líbí se mu zde i v těch trampských podmínkách.

11. září 2017

Rozhlížíme se



Na náměstí ve Cvikově parkuje řadu dní (v dohledu z Městského úřadu) jedno auto – viz obrázek.  Řidičovi by měl někdo připomenout odstaveček ze zákona o silničním provozu:

Místa, kde řidič nesmí zastavit a stát, zahrnují i místo na křižovatce a ve vzdálenosti kratší než 5 m před hranicí křižovatky a 5 m za ní; tento zákaz neplatí v obci na křižovatce tvaru „T“ na protější straně vyúsťující pozemní komunikace.

Jak je z obrázku patrné, zaparkované vozidlo zhoršuje i viditelnost chodce, který by se chystal přejít přes blizounký přechod. Třeba se městská policie konečně probudí ….



Na cestě do horní části Trávníka je instalováno osvětlení.  Už na loňské výroční schůzi Spolku Trávník a Naděje byli zástupci města Cvikov upozorňováni, že v letním období listí stromů (nálet kolem tohoto místa) prakticky blokuje osvětlení přilehlé cesty. Letos jsme panu starostovi tento problém opakovaně připomněli.  Pokud bude SMC s průklestem čekat na sezonu vegetačního klidu, mohu je ujistit, že v zimním období jsou stromy bez listů a lampa na cestu skutečně svítí. Pokud by některé dítko školou povinné spočítalo spotřebu elektrické energie za více než jeden rok zbytečného svícení, doporučujeme poslat výpočet na Městský úřad. Myslím, že z připojené fotografie je neužitečnost lampy zřejmá.




V Naději za bývalým hřbitovem (o jeho likvidaci buldozery Střední skupiny sovětských vojsk už vědí jen staří pamětníci) je dopravní značka – viz připojený obrázek.  Každý znalý řidič si řekne, aha za značkou je slepá odbočka doleva. Omyl, to pouze nějaký neumětel připevnil značku až u zmíněné slepé odbočky místo na cestu, ze které tato slepá cesta odbočuje.  Místní to vědí, a že by kolem tohoto opuštěného místa u Dědkova odpočinku byl takový dopravní provoz, že by ta značka byla potřebná?



Městská policie Cvikov občas měří rychlost aut, zajíždějících do Cvikova z hlavní silnice, u objektu bývalého Interiéru (možná by měření v blízkosti školy bylo užitečnější).  Ale určitě by do městské pokladny přinesli na pokutách víc, kdyby měřili rychlost aut při průjezdu Trávníkem (ve směru od Cvikova). I když řada automobilistů dá u značky obce nohu z plynu, tím, že silnice je z kopce, rychlost u bývalé autobusové čekárny tu padesátku často překračuje.

This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]